Jana Kománková: "Neopakovat PR kecy!"

Juki  (Techno.cz) vs.  Jana Kománková (Radio1, Yellow)

Osobu Jany Kománkové čtenáři našeho serveru ve valné většině pravděpodobně znají. Jedna z nejznámejších českých hudebních publicistek pravidelně přispívá do několika oficiálních tištěných médií, její hlas můžete slyšet na pražském Radiu 1 a nárazově vidět i jako moderátorku živých diskusních pořadů. Přestože se Jana dá pomalu zařadit mezi bezkonkurenčně nejzkušenější hudební novináře a svoji práci dělá déle než dvanáct let, mnoho lidí jí jaksi nemůže přijít na chuť. Stává se tak často terčem různých výpadů i velmi tvrdé kritiky. Sama si žádné servítky s nikým nebere a kdo ji zná osobně, ví o čem je řeč. Pod slupkou se ale schovává leckdy velmi příjemná mladá dáma, která jen tvrdě pracuje a hájí si svůj vlastní názor a pohled, který novináře činí profesionálem. Je to ale skutečně tak? Rozhovor tohoto týdne jsme uskutečnili během oběda a vzniklo z něj celkem příjemné povídání o práci hudebního publicisty jako takové.

Hele, tak začneme asi klasicky, co říkáš? Práskni nám na sebe takové ty základní informace; co jsi vůbec zač?

No, pocházím z Prahy ze Žižkova. A musím říct, že novinářkou jsem chtěla být už od dětství. Jen chvíli jsme si říkala, že bych chtěla opravovat televize, protože můj táta je technik a když jsem byla malá, stále se v něčem podobném hrabal. Začínala jsem celkem brzo, ve škole psala hodně slohy a podobně. Později na gymnáziu, myslím někdy ve třeťáku vyhlásil časopis Rock&Pop soutěž s tím, že hledá nové přispěvatele. A protože to byl tehdy takový můj základní časopis, který jsem četla od prvního čísla, poslala jsem tam článek o klubech a o tom, jak je ten klubovej život strašně príma. Oni mi to otiskli a později mě nechali psát recenze. Pak jsme dostala na starost zpravodajství a pak už to jelo.

Měla jsi příležitost čerpat inspiraci z rodiny? Máš vůbec mezi příbuznými nějakého literáta?

To vůbec. Oba moji rodiče jsou technicky založení. Neměli s tím nikdy nic společného. Máma je inženýrka chemie a táta televizní technik. Takže jediné, co mám po nich, je vztah k technice. Když má něco čudlíky a bliká to, moc se mi to líbí. Jinak co se týče hudby, které se věnuji nejvíce, moji rodiče ji vždy vnímali trochu jako pofidérní záležitost. Šli občas na koncert, nebo si pustili Armstrongovu desku, ale to, co se líbí mě, je nikdy moc nebralo.

Jasný, teď mě napadá, zajímala tě víc hudba a žurnalistika jen jako expresivní prostředek, nebo spíš naopak - hudba byla prostředkem ke psaní článků?

Určitě jsem chtěla hlavně psát. Teď jen šlo o to, o čem. O politice v žádném případě, o filmu také ne, jelikož v tomhle tématu nemám dostatečně velké zázemí. Je to jednoduché, hudbu poslouchám celý svůj život. Mimoto se mi hrozně líbily články osobností typu Černý a  Rejžek, kteří vždy psali s takovým drzým nádechem. To bylo ještě před revolucí. A v té době byli nositelé určitého poselství - nepsali jen o muzice.
Přišlo mi to prostě hrozně moc zajímavý. No a já sama teď na sobě po čase cítím taky tendence nepsat jen o muzice. Víš, přijde mi, že ti co zůstali jen u hudby, se strašně opakují.

Jsou teda dost zaseklí…

Přesně tak. Kdybych to dělala jako oni, psala bych dnešním dvacetiletým, že nejlepší jsou The Cure. Anebo bych se snažila držet s nimi krok, což dost dobře ve třiceti nejde. Já už prostě nemám na to být v pátek, sobotu, pondělí a středu někde v klubu. Ta muzika mě zajímá, ale pustím si jí ráda někde jinde, třeba doma.

Ok, tak zpátky k té soutěži. Jaké to bylo dostat se do skupiny starších novinářů-rockerů?

Byli příjemní. Prostě bandička stárnoucích lidí a tou soutěží chtěli najít někoho z trochu jiného okruhu a třeba i generace. A asi chtěli, aby byl mladej. Ačkoliv teda z toho prvního materiálu nemohli tušit co jsem zač a kolik let mi je.

Píšeš fakt strašně dlouho, myslím, že hodně lidí bude zajímat tahle věc: baví tě to vůbec ještě?

Víš co? Jo a hrozně. Píšu už nějakých dvanáct či třináct let a fakt mě to furt strašně baví. Teda nebavilo by mě zůstávat jen u recenzí na desky a rozhovorů s kapelami. Před několika lety jsem proto začala uvažovat, že od té muziky půjdu trochu dál. Díky tomu, že píšu třeba i o internetu, mě to furt naplňuje.

Když jsem se na tebe trochu připravoval, projížděl jsem hodně internetová diskusní fóra. Jinak je to teda dost rozšířená kritika, ale nechej mě jí prosím zkusit zformulovat. Bylo to asi  něco v tomto duchu: jak je možný, že ta Kománková píše o taneční muzice, když je už stará, nikam nechodí a nic neposlouchá? No, jak to, Jano?

Ale to není pravda, že nikam nechodím. Jenom chodím míň. Třeba teď jsem byla v Římě ve dvou klubech, v Praze jsem byla nedávno v Roxy, před dvěma týdny i v XT3 a tak. Já chodím na akce, ale ne na techno party, protože mě netankujou. A už vůbec nemusím každý víkend trčet v Roxy na těch pár DJích co mají v bookingu.  Nechce se mi. Myslím, že je to moje svatý právo. Vůbec se netvářím jako člověk co sleduje nejnovější ceny na barech.. Nemusím přece jít na každou akci, ne? Navíc ty desky co se tam hrajou si stejně většinou poslechnu, tak o co jde? Není přece povinností hudebního publicisty být pečený-vařený na každé party, co se někde koná.

Jaký taneční styl tě teda opravdu zajímá?

Bavili mě Audio Bullys a hooligan house, jinak teď bootlegy. To je zajímavá scéna. Máme o nich pořad na Radiu 1 a pořád ho musíme plnit novými věcmi. Takže slyším všechno nové, co se stane, včetně DJ setů. Bohužel tuhletu muziku tu ještě málokdo jede. Bude nějaká akce v Bratislavě a Brně a můžu říct, že bych na takové akci mileráda zůstala do rána, kdyby byla v Praze.

Jinak, slyšel jsem pár zajímavých úvah k tvému vztahu k jungleu. Prý ho systematicky urážíš a v rádiu dokonce tvrdíš, že je jako styl dávno mrtvý. Přitom, když ho pouštíš, je slyšet většinou nějaká komerčárna ve stylu High Contrast či tak... Prý jsi kvůli tomu měla i několik komunikačních konfliktů. Přijde mi to celé utažené za vlasy, ale něco na tom bude…

Tak tahle úvaha je úplně, ale naprosto zcestná. Já ty desky taky slyším, taky si stahuju sety z netu. Vím co se v jungleu hraje. Neříkám teda, že poznám úplně každou desku každého setu, ale sleduju co se děje a trvám na tom, že tahle scéna je mnohem méně hudebně zajímavá, než když začínala. A myslím si, že můžu tvrdit, že je zaostalá a že se v nějakém bodě zasekla.

Jak dnes vůbec vnímáš taneční scénu jako takovou?

Podívej, už to dávno není o tom, že si nějaký nadšenec přiveze DJe. Je to prostě naprosto normální a tvrdej byznys. Třeba v Německu je to běžné odvětví showbyznysu už velmi dlouho. Mám pocit, že je to normální a není nic, čeho bychom se měli hrozit. To je jako kdyby byli pankáči naštvaný, že si můžeš koupit tričko s áčkem v kroužku v normálním komerčním shopu a nemusíš si ho nastříkat sám, tak jak to kdysi bývalo. Spousta promotérů se spíš už jen snaží clubberům nakecat, že jim jde o hudbu a věc samotnou, ale myslím, že spousta z nich to stejně dělala kvůli prachům už dávno. A teď se na tom dá holt vydělat víc, no. Prostě jestli na tom vydělávají, ať si vydělávají. Spíšemě mrzí, že české kluby nechtějí vozit DJe, kteří nejsou tolik známí. V Evropě i ve Spojených státech existuje mnoho velmi kvalitních DJů, ale nikdo na ně nepřijde, protože nejsou dostatečně slavní. To už raději pozvou nějakého Angličana co tu žije a doma už nebyl ani nepamatuje, a vrazí mu za jméno do závorky UK, jako že je “zahraniční host.“ Našli jsme s kolegou z rádia třeba DJe Kida Bippyho, Amík, výborný kluk a perfektní všestranný DJ, který by tu hrál i zadarmo. No a najít pro něj místo, kde by si za letenku a ubytování zahrál, se nám prostě najít nepodařilo.

Tohle je dobré téma. Jsi přece novinářka, máš celkem značný vliv a můžeš vytvářet latentní PR, ne? Nebo alespoň obrovské množství hudebních publicistů to tak dělá – tlačí vlastní zájmy a zájmy třetích osob.

To v žádném případě ne. To je proti mé osobní etice. Ta mi říká, že když si myslím, že je DJ dobrý, můžu jít do klubu a doporučit jim ho, což jsme zkusila. Ale nejsem typ, co přiveze DJe, bude tu párty pořádat, hrát v rádiu jeho desky a psát články do novin. I když je tady tahle praktika celkem rozšířená, jak správně říkáš. Já bych tohle prostě nedělala a přijde mi, že je to hodně neetická záležitost.

Jak vůbec vnímáš etiku a morálku novináře na taneční scéně? Existuje nějaká?

No, základ je asi stejný jako u jakéhokoliv jiného novináře. To znamená nenechat osobní zájmy typu “chci na tom vydělat,“ nebo “Franta je můj kamarád,“ příliš ovlivnit svoji práci. Když píšeš recenzi, tak je to samozřejmě ovlivněné tvou osobností. To si myslím nebudeme nalhávat, že to můžeme považovat za objektivní. Ale existují určitá pravidla, že novinář by třeba neměl být pořadatelem komerčních akcí, nebo majitelem labelu, na kterém vydává desky o nichž pak píše – to už je podle mě fakt moc.

Tohle cos teď naťukla mi trochu připomíná například Josefa Sedloně. Tobě ne?

Já jsem to Josefovi vyčítala mnohokrát. Nemůžu teda říct, že by byl především novinář. On hlavně pouštěl muziku a snažil se ji zpřístupnit lidem bez nějakých černých úmyslů, ale jednou z věcí, jíž jsem mu vyčítala bylo, že si v rádiu udělá profil člověka, kterého přiveze, a vydělá na něm: pravda ale je, že se stejnou vervou týden na to dělá profil člověka, kterého veze někdo jiný.

Na druhou stranu disponuješ celkem silným vlivem na veřejnost a díky médiím typu časopis Reflex si to dovolit můžeš a leckdy tam různá avíza a pozvánky vidím…

To samozřejmě. Ta rubrika BPM je od toho, aby tyhle věci nějakým způsobem reflektovala. Chodí mi programy klubů, pravidelně sleduji i partylisty na netu a snažím se z nich co nejzodpovědněji vybírat.

Poslední dobou se u některých promotérů zažil poměrně zarážející způsob komunikace s hudebními novináři. Totiž, že otevřeně vyhrožují, někdy dokonce i násilím. Stalo se ti to někdy? Já už podobnou zkušenost také mám…

To ani ne. Spíš mi ti lidé hodně nadávali. Takový ten vyloženě drsný styl jako Sabina Slonková jsem díky bohu nikdy nezažila, spíš mi volali paranoidní promotéři z Brna, že je jasný, že nemám ráda Moravu, protože jsem něco napsala o akci, která se konala u nich… Kdysi jsem přišla do baru a tam mě někdo začal ze srandy škrtit, protože to byl člen nějaký kapely, kterou jsem urazila, ale nebylo to tak, že by mi skutečně ubližoval. Jinak po mě fakt nikdo nestřílel a ani mi neřekl, že když budu psát o nějaké kauze, tak mě přejede auto. Fakt ale je, že já nejsem investigativní novinářka. Baví mě spíš věci komentovat a pojmenovávat. Nejsem typ, co dělá rozhovory a je připravený někoho hodinu otravovat. Spíš se na to ráda dívám z kulturního hlediska.

Stalo se někdy něco podobného tvým kolegům?

Michal Nanoru dostal nedávno pěstí za rubriku Ladí Neladí. Utahoval si z nějakých pankáčů. Pak dal Tráva pěstí kolegovi Bélovi... je ale možný, že pokud budou akce dělat nějací vážne podezřelí týpci, někdo dostane nabančeno. Nelze čekat, že tu bude scéna fungovat celou dobu na přátelské bázi.

Jasný. Tak teď zase jinam. Minulé dva roky jsi uváděla diskusní fórum Promotéři vs. Klubeři. Myslíš, že mělo v té podobě smysl?

Já myslím, že ano. Nelze očekávat, že všichni půjdeme domů s pocitem, že se něco vyřešilo, ale důležitá je ta možnost. Je jedno jestli přijde padesát nebo deset, ale ta příležitost zeptat se  promotéra na co chceš, je super. Víš, mají to málokde a není normální, že si slavný pořadatel přijde sednout s klukama z ulice.

Bohužel, ale ne všichni promotéři dorazili. Tedy alespoň ne ti, kteří by měli.

No, dá se na ně alespoň ukázat prstem a média to vidí.

Co váš pořad s Rodriguezem na Radiu 1? Stále ještě běží? Vím, že před časem býval dost konfliktní…

To bylo různé. Ten pořad vznikal v době, kdy vedení Radia1 štvalo, že když do Prahy přijel nějaký DJ z třetí ligy, tak všichni začali dělat hurá, jako kdyby to byl hudebně nejzásadnější člověk. Bylo to takové dost neproporcionální. Ze začátku ho se mnou dělal Michal Nanoru, mělo to trochu jinou podobu, pak tam seděla Kateřina Kozáková, která je svým založením krotčí, a nakonec se tam dostal Rodriguez a je to divočejší a konfliktní. Zakázka ale byla mít na celou scénu kritický pohled, ne opakovat PR kecy: to v době vzniku pořadu bylo velmi nezvyklé. Ostatní média se chovala před dvěma lety úplně jinak než dneska. Tehdy na povel chválili kohokoliv, kdo přijel.

A proč myslíš, že se to změnilo?

Asi díky lidem, co se nebojí psát trochu rýpavě a hlavně několika kauzám, kdy promotér clubbery naprosto evidentně podváděl. Navíc je tu už hodně lidí, kteří nejsou s promotéry moc velcí kámoši. Ono je to totiž vždycky hodně těžké, napsat něco proti kamarádovi.

Jak vůbec vnímáš českou hudební žurnalistiku?

Trochu mě mrzí, že je málo nových dobrých novinářů. Těch mladších tu několik dorůstá, ale mohlo by jich být víc. Teda, abys správně pochopil, nemyslím, že je jich tu málo počtem, ale málokdo opravdu něčím zaujme.

Hele, čím vším se teď vlastně živíš? Máš nějakou stálou práci?

Do jara jsem byla na volné noze (to znamenalo  kromě psaní třeba různé korektury s obrovskou spousut nočních vysílání, která te'd omezuju) a teď pracuji v novém časopise Yellow. Jinak Radio 1 a pak externě do tištěných médií. Být na volné noze bylo finančně docela těžký, ale nelíbila se mi vidina jít do reklamky: chtěla jsem prostě psát. Kvůli téhle svobodě se mi vyplatilo být proti kamarádkám trochu socka. Ony braly třikrát více než já, ale zas nadávaly, jak si jde u nich v práci každý po krku. No a já si chodila na koncerty, poslouchala si desky a vysílala v rádiu. Prostě pohoda. Na druhou stranu je ale fakt, že platební morálka mnoha médií je příšerná a va třiceti se mi už nehcce skládat nájem z pětistovkových honorářů za články.

Máš pocit rivality mezi hudebními novináři?

To ani ne. Spíš jde o takové drobné škádlení nebo osobní nevraživosti. Ti lidé se samozřejmě drbou jako všude jinde, ale není to žádná kovbojka. Není to tak ostrý jako v normálním byznysu.

Někdo mi povídal o kauze s Agentem a Džejárem ve spojitosti s časopisem XMAG, do které jsi se údajně zapojila. Prý jsi napsala článek na adresu časopisu, protože neuveřejnil ve svém programu letní festival Svojšice.

Vyjádření Tomáše Zilvara bylo, že je to celé jinak. Začali se mezi sebou handrkovat a celé to bylo složitější. Šlo tam o to, že mu nezaplatili inzerci. Všichni na sebe byli naštvaní a každý na sebe něco měl.

Pointa je ale taková, že Agent poslal svůj program až po uzávěrce, ne?

Já jsem ho jen ocitovala. Pak jsem z té mailové komunikace vybrala to nejdůležitější - ať si čtenář sám vybere. Nakonec to dělal Rodriguez, děláme BPM v Reflexu společně.
Snažím se prostě psát podle svého svědomí a to co si sama myslím. Nevím, jak bych to měla dělat jinak.

Jinak, to je celkem zajímavé. Uvědomuješ si vůbec tu sílu, kterou díky těmhle médiím máš i na lidi, kteří s taneční scénou nemají nic společného?

Nemyslím, si že by to byla nějaká zásadní síla. Samozřejmě mám pocit odpovědnosti, ale určitě na mě tenhle svět nevisí.  Speciálně velké party už jedou určitým samospádem a nějaký článek v Reflexu těžko něco ovlivní. Snažím se popsat co se děje - prostě zachytit, popsat tuhle dobu. Obecně bych ale vliv médií na ten opravdu velký taneční byznys nepřeceňovala.

To jistě, ale existující nátlak na PR aktivity popřít nemůžeš…

To ne, ale nemyslím si, že je v BPM něco, co promotéra položí nebo postaví na nohy. To spíš inzerce v časopisech vydavatelství  iMédia mají vliv na to, jestli se klubeři rozhodnou někam jít, nebo ne.

Okej, ale jsi ty sama vystavena lobby promotérů a aby si ven pouštěla určité informace, které si oni přejí, nebo ne?

Mně spíš chodí tuny informací, ze kterých sama vybírám. Píšu o lidech, o nichž si myslím, že jsou nějak důležití či zajímaví.  Nějaký tlak existuje, ale druhá věc je, že ti lidé už vědí, že nejsem nájemný svazák a už se ani nesnaží, abych jim pochválila úplně nesmyslného DJe, protože bych to stejně neudělala. Ale jo, stalo se, že zavolal promotér a nabídl mi peníze,  pokud o jeho akci něco napíšu. Takový lidi posílám do prdele. Přišlo mi to hrozně komický. Samozřejmě občas můžu udělat chybu, ale snažím se nedělat je.

Pamatuješ si na tu aférku s kapelou Southpaw? To bylo celkem legrační…

Byla to spíš taková srandička. Hráli tehdy v klubu Mlejn pro pět lidí a chovali se, jako kdyby před nimi stál celý stadion. Někde jsem o tom psala ironický článek a oni to strašně řešili.

He he, na koncert si nechali vytisknout trička s nápisem “Miluju Kománkovou.“

Někdo mi volal ze křtu desky, že je v tom viděl. Potkala jsem pak Gregoryho v rádiu a hezky jsme se tomu zasmáli. Nebyla to ani z jedné strany nějaká urážka, spíš folklór, který mě pobavil.

Zkus nám ve stručnosti popsat, jak vypadá normální denní harmonogram hudebního publicisty.

Mně se to teď s nástupem do časopisu Yellow dost změnilo. Chodím dřív spát a dřív také vstávám. Víceméně můj den vypadá tak, že kolem osmé se vyhrabu ven, pak jdu do redakce, přes den buď píšu, nebo jdu třeba na rozhovor nebo na filmovou projekci, a večer buď za prací, nebo za zábavou, nebo domů za knihovničkou:) Podobně to bylo za působení v Rock&Popu, mínus ty projekce. Trochu víc posunutý do noci jsem to měla, když jsme odtamtud odešla: byla jsem sice na volné noze, ale s určitým kancelářským zázemím - mé milé Radio1 mě nechalo v kanceláři kromě věcí pro rádio a pro jeho web dělat i věci, které nebyly pro něj. Hrozně se mi líbí mezilidský vztahy uvnitř Rádia, škoda, že člověka práce jen pro něj neuživí...

Proč si vlastně z Rock&Popu odešla?

To byla celkem komplikovaná situace. Šlo tam o to, že jsem dostala nabídku jít pracovat někam jinam. Já jsem z toho psaní o deskách a koncertech  a z některých lidí byla celkem utahaná a nebyla si jistá, jestli u toho chci zůstat. Šla jsem teda za vydavatelem s tím, že můžu přestoupit někam jinam. Jeho to dost poplašilo a řekl mi, že chce abych dělala šéfredaktorku. Tak jsem si řekla, no co – dobrý - a že do toho jdu. Jenže tehdejší vedení redakce a část redakce si myslelo, že nejsem pro to úplně nejvhodnější a začaly tam panovat dost ošklivé nálady: báli se, že vyhodím všechny články o rocku a hlavně o metalu a udělám z toho tehcnofanzin, což byl nesmysl: síla toho časopisu byla v tom, že referoval o spoustě stylů, jen podle mě potřeboval trochu vylepšit a víc odrážet aktuální dění. Ujišťovala jsme kolegy, že nechci nikoho připravit o práci. Ten časopis se prostě musel změnit, jinak by šel náklad stále dolů. No a prostě jsem ty lidi tam nepřesvědčila. Takže v jednu chvíli jsem se rozhodla odejít. Zajímavé bylo, že pak šel náklad ještě víc dolů a vydavatel vyhodil šéfredaktora - a s ním odešla celá redakce s velmi schopnými novináři.

To je velmi zajímavý příklad loajality.

Určitě. Bylo to moc hezký. Třeba se někdy tihle lidé zase sejdou pohromadě.

Na závěr. Který hudební časopis je podle tebe v současné chvíli nejlepší?

No tak Ultramix je rozhodně nejvyváženější, co se týče obsahu. Furt mám ale pocit, že tady v Čechách funguje hrozně málo lidí, jejichž články jsou zajímavé.

Ještě mě zajímá jedna, poslední věc a tou bych naše polední povídání uzavřel. Na Radiu 1 vysíláš především v noci dlouhé šestihodinové proudy. Podle čeho vybíráš hudbu?

Někdy během dne přemýšlím, co budu chtít hrát a pak prohrábnu archiv CD a naházím je do baťohu, jindy je to dané třeba přáníčkama. Může se to zdát náročné, ale je to nejjednodušší na světě, i když ráno jsem už občas hodně unavená. Vysílání na Radiu 1 mě myslím fakt nikdy neomrzí.

Fotoilustrace: Dancer, Harries, archiv Radia 1