Alena Drahotová: "Přizpůsobit se podmínkám."

Stejně jako většina mediálně exponovaných lidí na taneční scéně, ani Alena Drahotová nepochází z hlavního města. Narodila se v Prostějově, kde po několika měsících vážně onemocněla chronickým astmatem. Do tří let trávila většinu času v nemocnici a jejím rodičům proto bylo doporučeno přestěhovat se do oblasti s lepším ovzduším. Ačkoliv dnes paradoxně vykouří krabičku cigaret denně, rodiče se přesunuli s celou rodinou do jižních Čech a nové zázemí vybudovali v Táboře. Sama ke své nemoci a zlozvyku hned v úvodu našeho rozhovoru říká: "Vzhledem k mému věku je to celkem legrační. Protože vím, co pro mě moji rodiče obětovali, dodnes si před svou mámou zapálit nedovolím. Hrozně si toho vážím a mám vůči ní určitý respekt."  Vzpomínky z ranného dětství Alena nezmiňuje - vzhledem k jejich četnosti bychom se nebavili o ničem jiném. Na náročné podmínky pro ni a sourozence, ale nezapomíná. Pochází totiž z pěti dětí a je jasné, že výchova a péče nebyla vůbec snadná. I tak si toho nesmírně  váží. "Je to úplně něco jiného. Na ty lidi jste napojeni po celý  život. Se sourozenci se vídáme skoro denně a nesmírně si pomáháme. Jinak si svou existenci ani neumím představit." doplňuje. Sedíme v pozdní odpoledne u láhve bílého vína v Alenině nově zrekonstruovaném bytě. Několik metrů od nás brnká na kytaru její mexický přítel,  uvolněná atmosféra pomalu nabírá ten správný nádech a já proto potichu zapínám redakční diktafon.

Ty, Aleno, nechtěla bys nám trochu přiblížit své rodiče? Před časem si říkala, že především tvůj otec byla hodně zajímavá postava…
To určitě. Byl to dobrodruh a pařič tahoun jako jsem já. Šel prostě někam na ryby a vrátil se třeba až za tři dny. Jelikož chtěl asi spíše syna, chodila jsem s ním koukat na výlovy jihočeských rybníků. Máma je skvělá, je s ní strašná sranda a za to co v životě dokázala má můj obdiv a dík. Pamatuji si, že to bylo super. Později jsme se přesunuli do rodinného domu a já musela nastoupit na základní školu. Prospívala jsem velmi dobře, začala studovat například sborový zpěv a prošla i pohybovou průpravou na balet. To mi pak zůstalo dalších jedenáct let. Ve sportu se mi podařilo vyhrát krajské kolo v plavání. To byly takové mé první malé úspěchy. Ve čtvrté třídě jsme  skládali zkoušky do tříd s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů. Uspěla jsem a přesunula se na školu v Berouně. Nesla jsem to těžce, ale po čase vznikla pevná kamarádství, která drží dodnes.

Když si tě představím jako holku v pubertě, napadá mě, že jste asi dost vyváděli, ne?
Jo. Vymýšleli jsme kraviny, to je fakt. Tak třeba jedna vzpomínka: byl zrovna apríl a my se s kamarádkou cestou do školy zastavily u řeky a vytáhly pytlík se sádrou. Ona si zasádrovala nohu, já ruku a všichni nám to sežrali. Nebo třeba průser: s kluky jsme si psali hrozně sprostý a vulgární denník. Znáš to. Puberta. Obrázky, básničky a tak. Učitelé, kteří to později zabavili se určitě museli dost pohoršit. Jednoho dne nám vylétla stránka  s nějakou říkankou do chodbičky, kde ji našla zrovna procházející kantorka a ukázala celému pedagogickému sboru. Přiznala jsem se k vlastnictví, vzala to vlastně celé na sebe a dostala za to ředitelskou důtku. Měla jsem co dělat, abych se nesmála.

Po ukončení základky přišla střední škola. Byla jsi schopná vybrat si specializaci?
Ne. Vybrala jsem si berounské gymnázium s humanitním zaměřením a začala studovat  jazyky. Učiva bylo hrozně moc a první rok byl velmi náročný. Do té doby jsem se nemusela učit, o to to bylo těžší. Co mě posunulo, byly zahraniční studijní stáže – třeba ve Francii. Dnes jsem schopná domluvit se anglicky, francouzsky, rozumím italsky a snažím se naučit španělštinu. Poté měla přijít vysoká škola, ale nepovolili mi bohužel dálkové studium. A protože v rodině nastala velmi komplikovaná situace, otec byl několik let po smrti a já si přestávala rozumět se svou mámou, musela jsem se dvěmi igelitovými taškami opustit dům. Někde tady vlastně začala má práce a kariéra.

Jak se vyvíjela situace dál? Domluvila ses s matkou nakonec?
Nemluvili jsme spolu asi půl roku. Nicméně potom se z nás staly super kamarádky. Od té chvíle mě ve všem maximálně podporuje. Dokonce čte XMAG a ví takové detaily,  kde bude hrát DJ Tráva. Žila jsem nějaký čas na hotelu a tam si mě všimla jedna in-comingová cestovní kancelář a díky jazyku mi nabídla práci. Tímhle způsobem jsem se dostala do Prahy. Byla jsem tam dva roky a nasbírala hodně kontaktů. Dokonce se mi podařilo absolvovat tři služební stáže (Paříž, Rimini).

Předpokládám, že někdy v tomto období proběhl tvůj první kontakt s taneční scénou a klubovou kulturou vůbec. Kdy to pro tebe vlastně celé začalo?
Chodila jsem s klukem, který točil filmy. Ten teď pro ČT pracuje na "Neobjasněných úmrtích". Díky němu se mi poprvé podařilo přičuchnout k parties. Do maturity jsem nepila a byla zabraná do naprosto něčeho jiného. Pak přišel zlom a já se seznámila s organizačním podhoubím. Následovaly naše vlastní houseové akce pořádané s kamarády v klubu Pod Homolkou.  Jezdili tam lidi třeba z Holandska, Loutka, Tráva nebo bandičky Sunshine people. Společně padla dohoda o spolupráci. Během toho si však v cestovce všimli, že se v pracovní době  věnuji také něčemu jinému a rozvázali se mnou zaměstnanecký poměr. A v tu ránu to bylo. Rozhodli jsme se, že začneme dělat parties. Měla jsem nějakých devatenáct. Byla to obrovská výzva a lákal mě hlavně booking. Tím jsem začala. Po roce jsme se s Jamesem Balsonem rozešli.

Potom přišlo první setkání s tvou femme fatale, Martinou Zahradníčkovou. Pokud se nepletu, byla pro tebe a tvůj příští život naprosto zásadní…
Zásadní byl i James a Honza ze Sunshine people. Hodili mi vlastně na krk něco, o čem jsme nevěděli jak bude fungovat. To bylo zhruba před osmi lety. Do akcí jsme hodně investovali a pochopitelně skoro vždy přišel prodělek. Nevadí. Na jedné takové Session  v Roxy jsme se potkaly s Martinou Zahradníčkovou. Už před tím jsme se znaly.  Zrovna v té době se otevíraly Karlovy lázně a my si připravily takový nápad, chceš-li koncept, z něhož vznikla agentura Eastbase. Já se věnovala bookingu DJů a  Martina Lázním, kde umělci pod naší hlavičkou vystupovali. Všichni si asi vzpomenou, kdo to v té době byl. Ladida, Loutka, Tráva, Tvyks, Koogi…a mnozí další.

Jak v těch časech fungoval booking, o který ses starala? Bylo to jednodušší než dnes?
Booking šlapal, ale v českých podmínkách to bylo a je opravdu náročné. Hodně se stávalo, že lidé nebyli seriózní a neplatili. Je to moc dobrá zkušenost, takové hození do vody. Šlo to z tuha, ale na druhou stranu to bylo hrozně fajn, protože jsme se všechno učily sami. Vždycky jsme, ale s Martinou dávaly důraz na dobrý pocit – i z lidí kolem nás. Interní komunikace byla hrozně fajn. Potom přišla samotná produkční práce v Lázních. Snažili jsme se vydávat i časopis, což sice nakonec úspěšně neskončilo, ale jako pokladnice zkušeností a praxe to bylo neocenitelné. Paralelně se rozjížděly další projekty. Třeba French Connection nebo Shadowbox. Posledně jmenovaný je dnes, jak sami uznáte, rozjetý fakt pořádně. Smysl to teda rozhodně mělo.

U těchto projektů bych se na chvíli zastavil. Třeba French connection byla pro houseouvou scénu velmi důležitá a Shadowbox pro tu jungleovou zase naprosto  zlomový. Vím ale, že to nebyly pouze dva ojedinělé počiny. Těch opravdu výjimečných a významných máte za sebou opravdovou spoustu.
Měli jsme i Mixér, Robodisco, Suiit, tourné s Black Drak a malé klubové noci. Každý z těch projektů byl trošičku jiný. French Connection fungovala jako rádiový pořad,  klubová noc a web, který slučoval všechno kolem francouzské hudby a umělců. Byla tam i sekce gastronomie, kde jste mohli najít různé delikatesy a podobně. Na tom pracoval hodně Tvyks a Dys Martin zase na zmiňovaném vysílání o novinkách na francouzské taneční scéně. Mixér byla Tvyksova noc v Mecce. Mimo to jsme s ním měli projekt společně Darou Rolinc. Jmenoval se Suiit a objeli jsme s ním dvě velká turné. S ní se mi pracovalo naprosto báječně, je to skvělá a upřímná ženská.

Ty hele, kde se vůbec vzal ten nápad spojit Darinu a Tvykse dohromady? Vzpomínám si, že to na scéně vyvolalo velký ohlas.
Ten nápad vyšel od Martiny. Řešila se nějaká důležitá noc (mám pocit, že DMA) a problém, kdo bude zpívat s Trávou. Mluvilo se o Charlie One a Darině Rolincové. Dopadlo to tak, že Dara se nakonec spojila s Tvyksem. Okamžitě si padli do noty. Darina chtěla vyzkoušet něco nového a hlavně s novými lidmi. Tak vznikl koncept noci Suiit,  který fungoval v klubech Radost FX a Mecca. Myslím, že DJ s živým vokálem a tanečníky byli velmi úspěšní. Pak se spolupráce rozšířila na turné. To je věc, na níž se prostě nedá  zapomenout. Darina má můj obdiv. Jinak, málokdo to ví, ale hudebníci které si zve do ČR spolupracují třeba s Britney Spearsovou. Zvláštní, že hudební novináři ani publikum netušili, kdo to s ní jede.

Eastbase jako agentura prošla během posledního období změnami. Booking už  nefunguje a práce na projektech až na výjimky stojí. Můžeš našim čtenářům vysvětlit co se vlastně stalo?
V červnu loňského roku jsme se s Martinou rozešly. Obě jsme prostě chtěly jít vlastní cestou.

Na vašem rozchodu bohužel skončilo mnoho mých oblíbených akcí -třeba Robodisco. Tahle party se mi zdála naprosto úžasná. Jeden z mála klubových večerů, který mě opravdu bavil. Nechystáš náhodou jeho oživení?
Až bude ten správný čas a dobré podmínky, třeba ji zase rozjedem. Ta akce byla úspěšná, ale nepřišla v pravý čas.

Chtěl jsem hlavně vyjádřit, že presentovala druh velmi inteligentní a příjemné houseové hudby, kterou krom pár výjimek takřka neslyšíš…
Jasně. To bylo díky přátelství s Paper recordings, které vzniklo hlavně díky Tvyksovi. Vyšla mu u nich skladba Norr-Východ s Hakanem Lidbo. Kontakt s majitelem a lidmi kolem nich držím dodnes. Naposledy jsem ho jela navštívit a podpořit, když běžel Londýnský Maraton. Další příklad jsou kluci ze Švýcarska a podobně. Je to hrozně fajn cítit od lidí feedbeck. Víš, snažím se, aby se lidé kolem mě cítili příjemně. Mám teď takové krédo: nestresovat, dělat věci, které se slíbí a pozitivně motivovat lidi, s kterými dělám. Tak, aby to všechny bavilo.

Jaké máš aktuální zkušenosti s komunikací s lidmi, kteří se profesně pohybují na poli taneční scény? Změnilo se během roku něco?
Samozřejmě závisí na jednotlivcích. Teď je to poměrně dost jiné než před rokem či  dvěma. Komunikace se prostě mění. Je tu výhoda v tom, že Čechy jsou malé a všichni ti ´´důležití´´ lidé se dobře znají. Už víme co od koho čekat. Znáš prostě vlastnosti lidí  s nimiž spolupracuješ. Pokud je někdo pohodář tak víš, že si musíš hodně věcí sám ohlídat. Je-li někdo perfektní, bude to mít jednoduše perfektně. Přizpůsobíš se podmínkám…

Určitě by teď nebylo od věci shrnout, co všechno dnes vlastně děláš. Teda krom toho, že se staráš o kapelu. Hodně pracuješ v produkci, věnuješ se i PRku a bookingu…
Na chvilku bych se ještě vrátila k Eastbase. S Martinou jsme byly téměř pět let a myslím, že ať jsi hudebník nebo produkční, tohle je určitá časová hranice. Stejně jako ve vztahu se dostáváš do krize. Po rozchodu a šesti letech jsem tedy opustila booking DJs. Ta práce mě vracela zpátky, neměla jsem na ni čas ani energii. Je to strašná piplačka a pokud ji neděláš s radostí, nemá to cenu, všichni to vycítí. Zapřísahala jsem se, že jí už nikdy dělat nebudu. Chtěla jsem jít dál, za něčím svým. No. A potom jsem se úplnou náhodou dostala k projektu Global Connection, na kterém dělám dodnes a kde jsem se potkala s kapelou, na které také pracuji dodnes. Jinak se věnuji produkční činnosti pro mnoho jiných lidí.

Co například?
Produkčně pracuji třeba na zajištění předávání cen Žebřík, Summer of Love, dělala jsem módní přehlídky… Není toho málo. Hodně pracuji také s Petrem Vančurou, který je naprosto perfektní produkční. Hrozně si ho vážím a jsem ráda, že mohu pracovat zrovna s ním a se Štěpánkou.

Podívej, zmiňovala si, že s bookingem už nechceš mít nic společného, ale jak vidím, není to tak úplná pravda…
Tak. Tady se dostáváme k mé současné prioritě. Zapřísahala jsem se bohu, že na booking už nikdy nesáhnu. Jako takový ho dělám jen pro své kamarády. Jednou jsem, ale byla na Mysticu, kde hrála jakási mexická kapela. Před tím jsem ji vůbec neznala. Oni za mnou přišli a já si tím zamotala na další průser – samozřejmě v pozitivním slova smyslu.. Ačkoliv jsem s kapelami zkušenosti před tím neměla, začala jsem jim s bookingem pomáhat a dnes ho vlastně  regulérně dělám. Byla to pro mě určitá výzva. Cítila jsem, že chtějí něco dokázat. Jsou velmi přizpůsobiví a tvární, pracuje se s nimi opravdu velmi dobře. Je to živá věc ze srdce a žádný kalkul. Pablo´s Magic Karpet původně přiletěli jen na dva týdny a nakonec zůstali dva a půl měsíce. Odehráli přes padesát vystoupení. Jinak – s žádným umělcem se mi před tím nestalo, abych měla během čtrnácti dní potvrzeno přes čtyřicet koncertů To mě obrovsky nakoplo dál.

Jakým směrem se kapela v současné chvíli ubírá?
Podařilo se nám je letos dostat opět do ČR díky lidem, kteří věří, že tahle parta může něco dokázat. Jsou tu od května, kdy hráli na MTV party. Původní dohoda byla do srpna, ale už teď jim domlouvám angažmá na říjen. Mimo to připravujeme jejich první desku.

Tak Aleno, půjdeme pomalu do finále. Máš nějaký svůj pohled nebo názor na letošní taneční sezónu?Ani nevím. Ačkoliv se věnuji produkci, přijde mi, že jsem z toho všeho tak trochu vypadla. Co jsem, ale měla příležitost vidět, nepřijde mi to vůbec špatné. Mystic byl super, návštěvnost na Carlu Coxovi velká, Paul van Dykovi také a stejně i Funkomat. Na Creamfields jsem bohužel nebyla, ale slyšela jsem, že návštěvnost za moc nestála. Jak kluky z JPA znám, z produkčního hlediska to byla asi dobře zvládnutá akce, ale způsob presentace Public Enemy a výsledná show mi vadí a nesouhlasím s tím.

V prostoru se pomalu zešeřilo a Alena se rozhoduje připravit mi něco drobného k snědku. Směrem k plotně tak ještě posílám poslední otázky. Jaká sleduješ média? Co si o nich myslíš? Posloucháš rádio? A kolik stála ta barva na stěně? K místnosti, ze které je dnes ložnice mám totiž osobní vztah. Před několika lety jsme v ní měli kancelář - sídlila zde redakce Techno.cz. Ty doby se, ale dnes zdají být v nedozírnu. Alena a Eki se chystají odjet tančit salzu a mně je jasné, že další otázky nemají smysl. "Tak zas někdy příště," říkám si pod nos a stejně potichu jak jsem ho zapnul, i nyní náš redakční diktafon nerušivě vypínám. Myšlenkami jsme totiž už úplně někde jinde.