HudebnĂ­ recenze: Jaga Jazzist - One-Armed Bandit

-roman-



Hudba projektu Jaga Jazzist mě provází už řadu let a kdykoliv se mi dostala k uším, bylo to pro mě hudební pohlazení. Nové album One-Armed Bandit není výjimkou a znamená, že již více jak deset let si tahle norská parta dokázala udržet své vysoké, severským větrem utužené kvality. Pojem hudebního stylu nu-jazz možná v někom rovnou vyvolá představy složité a méně srozumitelné hudby a neříkám, že tomu tak někdy v případě této hudby není. Ovšem Jaga Jazzist jsou ve své hudbě naprosto srozumitelní a jejich melodie i aranže, byť s občasnou plytkostí strojové elektronické hudby nemají Jaga Jazzist nic společného, dokážou upoutat široké spektrum posluchačů a troufl bych si říct, že klidně i každého. Obrovské množství zvuků a melodie o více než pěti tónech jsou i přes svou košatost naprosto pochopitelné a navíc tolik krásné.



Jaga Jazzist jsou z dalekého severu, ovšem třeba hned úvodní skladba „One-Armed Bandit“ nabízí takový menší výlet do Afriky. A ne náhodou. Při komponování nového alba se Jaga Jazzist nechali inspirovat třeba předním představitelem hudebního směru afrobeat, kterého můžete znát pod jménem Fela Kuti. Většina skladeb má však ve své hudební tváři pevně obtisknutý obrys charismatického rázu norské krajiny; ledová jezera, majestátné ledovce, nekončící lesy, hluboké fjordy a mystickou atmosféru. Nejen tyhle atributy jsem na albu One-Armed Bandit objevil. Stačilo zavřít oči…

Jaga Jazzist se řadí mezi projekty elektronické hudby, avšak kolik vlastně těch čistě elektronických pomocníků při komponování používají? Při poslechu (nejen) nového alba to v podstatě není patrné. Především vás zasáhne množství živých nástrojů, kterým snad chybí už jen teplo lidského hlasu. Ale jen malinko. Třeba důstojná dechová sekce mně bohatě uchvátila. Navíc Jaga Jazzist zvládají i strunné nástroje, klavírem a elektrickou kytarou nekonče. Všechny tyhle hudební nástroje tvoří společně jeden velký orchestr, který by se dal v okamžiku použít jako reklama pro nalákání turistů do této země. Byť je na první pohled možná nehostinná svým podnebím, Jaga Jazzist o ní vyprávějí radostné hudební eposy plné pozitivních melodií. Člověk by nejraději okamžitě nasedl na letadlo.

Čím více toto album poslouchám, tím více se mi zarývá pod kůži. A to od kvalitního hudebního díla očekávám, Nemusí se vám do těla zavrtat na 100% hned při prvním poslechu, ale musí vás donutit to tlačítko play zase brzo spustit a poté znovu a znovu. A to Jaga Jazzist dokázali a já smekám před jejich hudebními nápady.

HodnocenĂ­: 90%

Myclick



Je jich jako psů, respektive aktuálně devět tažných norských psů, občas se totiž někdo zaběhne, občas zase jiný přiběhne a na té zbrusu nové desce je to znát z každé její vteřiny... Vždyť tohle není jen stylová devítka skladeb - celá ta deska zní jako jeden velký jam s až příliš krátkými mezerami pro potlesk. Ten je vážně nutný a klidně pokaždé hezky od plic a tak procítěně nahlas zvolejte své “Bravo!“ Začínáme gongem, končíme vrtulníkem a věřte tomu, že všechno to, co uslyšíte mezi tím, na vás bude každý den působit jinak. Záleží na vašem momentálním rozpoložení, ale i na tom, na který z těch mnoha jejich inštrumentů se zaměříte. Pravidla jazzu jsou totiž jasná a pravidla nu jazzu se zase až tak neliší. Každý z těch muzikantů s přeškrtnutým óčkem ve jménu si jede tak sobecky podle svého, důvěrně známý nástroj v rukou dráždí, týrá, ale i hýčká a hladí a ono to do sebe pod dohledem šikovného zvukového inženýra nakonec přeci jen zaklapne.



Třeba už jen ta titulní skladba je ukázkovým příkladem... Na závratné ploše sedmi minut kvete a voní páté přes deváté, krátké přesýpající se zvuky plynule vystřídají filmové fanfáry ála James, co to má rád protřepané a nemíchané a zrovna tenhle díl se odehrává na tom prosluněném ostrově, který se může pyšnit i svou vlastní kytarou. Romantickou duši populární Norové odhalují ve vznešené Banafleur Overflat, naopak tím nejkontrastnějším songem je “elektrikářská“ 220 V / Spektral. Na jedné straně ty ostré kytary už snad musí jiskřit, na té druhé si však možného nebezpečí vůbec nikdo nevšímá a vy si připadáte jak na nějakém čaji o páté, kde se čas tak zoufale vleče a vůbec nic neuteče. Ach a jak nádherně piáno toká v devítiminutovce Toccata! U závěrečné vyloženě festivalové hymny Touch Of Evil však krutá pravda vyplave na povrch. Ano, na necelou hodinku vám dovolili nakouknout do svého prazvláštního světa, ale tohle se snad nahrávalo v Půlnočním království, kde je zakázáno zpívat... Lidský hlas, ať už ten opravdový, či ten ze záznamu, tady žalostně chybí!

Přesto tahle deska zůstává nadějí pro všechny gamblery - teď si jen svobodně vybrat ze dvou možností. Už zase do té blikající herny za rohem a stále doufat, že utopené peníze jednou z té mašiny vytrysknou do vysokého gejzíru ven a nebo raději za posledních pár stováků koupit tohle album už zase od slavných Ninjů a pořádně naložit sousedům nikoli populární balkánskou, ale to ryze norskou dechovku? Tahle závislost je podstatně lacinější, tak teď už si jen sehnat těch pět předchozích desek. :)

HodnocenĂ­: 80%

Jaga Jazzist zahrají živě 6. března 2010 v pražském klubu Paláci Akropolis.

interpret/album: Jaga Jazzist/One-Armed Bandit
label: Ninja Tune (ZENCD152)
URL: www.jagajazzist.com, www.ninjatune.net
styl: future jazz/nu-jazz