HudebnĂ­ recenze: DJ Neo - Victory

Nobody Faq With Jesus, Allboom, Heartbreak Club, Victory. Všechny čtyři desky člověka, který má za sebou celou řadu úspěchů v zahraničí, ovšem u nás se o něm příliš mnoho nenamluví. Nebo se mi to zdá? Pravdou je, že muzika, kterou Neo v poslední době dělá, se na klubových webech příliš nenosí a v tomto ohledu byla nejpřijatelnější a nejvíce citovaná právě debutová deska, která byla silně ovlivněná nejrůznějšími žánry houseu. Druhé album Allboom už bylo přeci jen v jinačí hudební poloze a s vlivy r´n´b a jinými žánry urban music útočilo na jiné cíle. Třetí deska Heartbreak Club byla tou nejlepší.

Nejen, že dovedla k dokonalosti zvuk, jaký u nás umí jen pár vyvolených a z nich DJ Neo nejlépe. ale po žánrové stránce byla taktéž nejpestřejší a mimo tanečních disko hitů, r´n´b načichlých skladeb a trochy toho rapu, nabídla i velmi působivé instrumentální skladby. Čtvrtá deska Victory, nebudu-li chodit kolem horké kaše, se svou podstatou blíží té druhé v pořadí. Co do stylové vymezenosti je však docela jinde. Možná byste nakonec byli rádi za to r´n´b.

Přiznávám, poslední věta nezněla příliš optimisticky a špatné tohle album není. Zvuk na jedničku, dotaženost skladeb na jedničku, výběr hostů také na jedničku. To, jestli se vám tohle album zalíbí či nikoli je vlastně čistě jen na vašem subjektivním dojmu. Kam až jste schopni v hudbě zajít, kde je u vás posazena hranice laciné komerce a  kýče anebo naopak umění, které si umí udělat třeba i srandu samo ze sebe. S tím já mám problém. Victory je pro mě deskou, která na této hranici nesmírně vrtkavě balancuje a bohužel často jí překročí tím pro mě nesprávným směrem.

Na internetu se dá dočíst leccos. Třeba i to, že Victory by měla být deskou houseovou. To je ovšem velmi široký pojem a desce jako takové by to nejspíš ani nepomohlo. Těch hudebních chutí nabízí hned několik a připravíte-li se na ně dopředu, možná si tohle album užijete víc. Tak předně už tu neuslyšíte hip-hop. Přitom Neovi kooperace s Orionem či Jamesem Colem byly vždycky příjemným zpestřením. Na druhou stranu jedno hlasové zpestření Neo nabízí i na své novince. A není o nic méně příjemnější. K nazpívání vokálu u skladby "Better Life" si pozval legendární Jocelyn Brown a alespoň co se mě týče, tak při jejím poslechu mám vždycky takové příjemné mrazení po celém těle. A skladba samotná je také dobrá, k hlasu Jocelyn padne jako ulitá. Byť jde o takový zdiskovatělý house, nevadí mi. Možná proto, že v podobných nahrávkách jsem Jocelyn slýchával už před dobrými devíti lety.

Victory je prosáklé hosty skrz na skrz a řadu z nich můžete znát i předchozích Neových alb. V těch se Neo snad nikdy nezmýlí a co mohu jen kvitovat, je jejich pestrost a četnost. V případě hudební náplně jednotlivých tracků je to už o něco složitější. Povětšinu stopáže alba budou na vaše sluchová ústrojí útočit disko-houseové pecky, často evokující oldschooleový nádech něčeho, co určitě znáte z dob dávno minulých. Ach ty samply… Ke slyšení je tu opravdu hodně: spousta filtrů, zvonáče a tak – prostě osmdesátky, pak najednou reálná současnost a Barak Obama. Nejčastěji mi však hudba na této desce připomíná zatuchlé vody euro-houseu, nebo chcete-li euro-danceu či jak se tento "populární" žánr nazývá. Těch variant existuje víc. A je tedy právě jen na vašem úsudku, jak se k takovéto hudbě postavíte. V mém případně bych jednu-dvě skladby v klidu přežil a bylo by to myslím zajímavé zpestření. Deska Victory je však převážně o tomto zpestření a po čase mě ta sterilita hudebních motivů, resp. nálad, pro které je tato hudba primárně určená, začala ubíjet. Přesto si troufám tvrdit, že i přes tuto skutečnost je právě Neův euro-house tím kvalitnějším, co tato scéna umí vyprodukovat.

Mimo jednoduchých a přímočarých hitovek, které se tváří komerčně, ale defacto budou na naší elektronické scéně minoritou, tu najdete (stejně jako na albu předešlém) několik instrumentálek. Škoda jen, že místa tu pro ně zbylo méně, než na Heartbreack Clubu. Nicméně v nich spatřuji možnou Neovu budoucnost, nebo minimálně námět pro další album, aby se zachovala ta různorodost Neových desek. Už na předešlé desce jsem žasnul nad jeho ryze instrumentálními pracemi, které by se v klidu mohli měřit s vytříbenými filmovými soundtracky. I na Victory pár takových skladeb je a možná nebudu sám, kdo by si od Nea někdy přál nějaký ten filmový materiál, resp. stačil by jen hudební doprovod. "Mercedes (Is This Enough)" je jednou z nich. Melodická část je euforická a spolu s beaty tvoří spíše tranceový sound, ovšem odmyslíte-li si tepající rytmus, možná vás napadne nějaká vrcholná scéna filmu, který dobře znáte a hudba v něm nebyla zcela dle vašich představ. "Shes Beyond My Reach" obdobně. U ní si však už nemusíte nic odmýšlet, jako celek funguje báječně a přesně tak, jak se mi Neo líbí na desce Victory nejvíce.

Pro striktní příznivce undergroundu bude tato deska ztrátou času. Kdo se však komerce nebojí, tuhle desku by měl určitě zkusit. Minimálně z důvodů výše popsaných. Po zvukové stránce je to majstrštyk, o to víc potěšující, že vzešel od českého interpreta. Navíc několik tracků je skutečně mistrovských. A koneckonců, trocha toho komerčního pozlátka ještě nikoho nezabila. V rukou DJ Nea navíc můžete věřit tomu, že do této sféry svým novým albem zasahuje zcela dobrovolně a s čistým svědomím – prostě ho to baví a na desce Victory je tohle nadšení velmi dobře patrné.

HodnocenĂ­: 65%

Myclick (techno.cz)

Každý rok jedno album? To snad umí jen Prince... Je toho v něm holt tolik, že to nutně musí ven a v době ekonomické krize a tolik oblíbeného stahování nezbývá nic jiného, než si matroš (už zase) vydat sám. Bude ta čtvrtá deska o posunu, stagnaci, recyklaci či vítězství? Od každého trochu! Mít na desce Jocelyn Brown, tu uznávanou dámu, jejíž hlas tak snadno ježí chlupy, už to samo o sobě vítězstvím je... Zvlášť pro člověka, který je do ní tak dlouho platonicky zamilován! Recyklace je pak zřejmá na každém kroku a připadáte si asi jako ve hře na schovávanou. Tenhle tygr už řval u Janet Jackson, Barak Obama teď frčí víc než Martin Luther King, tohle zní jako Pjanoo od Prydze a hele znovu Strings Of Life, Captiv8ted balancuje někde mezi Chicane a Robertem Milesem a tohle? Jako další singl od Tokyo Ghetto Pussy, na který se tehdy v půlce devadesátek zapomnělo a tady ten hudební čórkař dokonce vycucnul i sám sebe. Proč ne, krade se ještě víc než za bolševika a když se vše dobře roztřídí a podruhé zužitkuje i ekolog musí být spokojen... Navíc ta práce se samply mu opravdu jde. Stejně jako dramatické instrumentálky, které ani tentokrát nechybí – filmaři dejte mu už konečně k zabalení své budoucí dílo, vždyť toho zlatého lvíčka má už teď v kapse! Také posun je zřejmý – pokud byste z jakéhokoliv důvodu CD rozlomili, ta levá půlka odhaluje Nea nevybouřeného, jenž ze svého trůnu pozoruje všechny ty natřásající se prdelky ve svém oblíbeném klubu, které tak vděčně reagují na každý beat. Ta pravá naopak jako citlivého člověka, který nad svými dalšími kroky už hodně přemýšlí, tak rád si na klavíru preluduje a umí se do práce zahloubat a vynořit se teprve až tehdy, když je vše konečně na svém místě... A ona stagnace? Ano, je to pořád house a to i v době, kdy se na vás pod tlakem z jedné strany hrne dubstep, z druhé minimal a všude kolem jiskří elektrika. S hostujícími vokalistkami ze zahraničí i se starými známými od nás. Od sebe je přitom rozeznáte velice snadno, tak se do toho zkoumání pusťte také - rozhodně nejde o zbytečně strávenou hodinu a čtvrt a tohle je velmi hravá hra! Pardon deska...     

HodnocenĂ­: 75%

DJ NEO – VICTORY
formát: CD
ÄŤas: 75:22
label: Nextgen Records
info: www.djneo.cz