HudebnĂ­ recenze: Nu Jazz Anthology

Nu-jazz k tradičnímu jazzu je asi to samé, jako punk či grunge k rocku. Dělá jazz opět zábavným. (Tony Brewer)

Termín nu-jazz vznikl koncem devadesátých let, aby jediným názvem zaštítil hudbu spojující jazzové postupy a melodiku, funk, elektroniku a volnou improvizaci, která k jazzu patří od nepaměti. Naprostá volnost při skládání a navrátivší se móda živých nástrojů do elektronické hudby tento styl jen podpořila a tak se nu-jazz slušným tempem rozvíjel a stával součástí klasické elektronické scény, kam na první pohled možná ani nezapadá. Obzvlášť pro ty, pro které je elektronická hudba pouze svíjení se do rytmu 140 BPM na parketu. Dneska najdeme jazzové motivy a útržky všude možně bez jakéhokoli omezení: v houseu, minimalu či klidně v electru. Ryze pravý nu-jazz je však jen jeden a jak ho nejlépe poznat? No zaposlouchat se do zbrusu nové kompilace mapující tento styl snad od jeho samotného začátku. Šedesát skladeb na ploše čtyř disků vám nabídne poznat tento žánr skutečně do hloubky.

Jazzanova

A neomezuje se pouze na jednu tvář tohoto rozmanitého stylu. Však by to byla nuda. Téměř pět hodin této kompilace je sestaveno z mnoho jazzových barev a chutí a zkrátka nepřijdou jak vyznavači pravověrnějšího jazzu, tak i lidé inklinující spíše k té elektronice. Jednotlivé disky nejsou nijak žánrově rozděleny a tak se všechny ty možné nu-jazzové hudební přísady pečlivě a příjemně střídají a ta neuvěřitelná pěti hodinová štreka uteče ani nevíte jak k tomu došlo. Po nahlédnutí do tracklistu na vás okamžitě vybafne pár provařených jmen, na které jste museli narazit i kdybyste pojem nu-jazz vůbec neznali. Patří k nim určitě Matthew Herbert, Tosca, Jazzanova, The Cinematic Orchestra, Trüby Trio, Koop, Mr. Scruff či Jamie Lidell. Právě třeba skladby od Mr.Scruffa či Matthewa Herberta patří k těm nejvíce elektronickým a tanečním na tomto výběru. Scruffovu "Get A Move On" navíc snad znají úplně všichni. V kontrastu s těmito tracky naopak působí skladby, které by jistě neupadly v zapomnění ani u ostřílených jazzových veteránů. Nejen "Street Of Dance" od Staccy Kenta je taková. Skladeb využívajících staré osvědčené jazzové postupy je tu celá řada. Takže i když je před tím stylovým označením jazz ona moderní předpona nu, rozhodně nepřijdete o vyloženě standardní elementy jako jazzová trubka, saxofon, klavír či harmonika. Nechybějí povedené a funky vokály (Jamie Lidell je prostě úžasný) a také náznaky jamování, které je pro jazz tolik typické. Pěkně si "zajamovali", z těch známějších projektů, například Koop ve skladbě "Summer Sun". Nejrůznějšími náladami tahle kompilace prostě žije. A pokud si ještě stále myslíte, že je jazz tak akorát na válení se v gauči a relaxaci, pak vězte, že umí být i pořádně peklo. Nebo jak jinak popsat track "1958"od projektu Skalpel?

Poslech Nu-jazz Anthology je zážitek. Vůbec poslech stylu nu-jazz je velmi příjemná činnost, která dokáže skloubit něžnost i divokost zároveň. A není moc jiných věcí, co to umí též. Snad jedině milování a k tomu bych tuto kompilaci bez výčitek přirovnal. Takhle se během dne pět hodin něžně, ale divoce pomilovat, kdo by odolal?

HodnocenĂ­: 99%

(100% ne proto, protože nu-jazzový fanatici by jistě našli další desítky vynikajících tracků, které tu nejsou a to "milování" by si jistě rádi protáhli o třeba dalších 5 hodin. I já)

O zrození nu-jazzu se dočtete v článku Tonyho Brewera.

Ukázky z této kompilace k poslechu jsou zde.

NU-JAZZ ANTHOLOGY
formát: 4xCD
ÄŤas: 292:10
label: Wagram France
kat.ÄŤ.: 312 1992
info: www.wagram.fr