Hudební recenze: Goldfrapp – Supernature

"I need la la la la la la…"

Alison Goldfrapp a Will Gregory za sebou mají dvě alba (Felt Mountain – 1999, Black Cherry – 2003), účast na jednom z dílů oblíbené kompilační řady Café Del Mar a první jmenovaná i kalhotkový výstup nejen na české verzi festivalu Creamfields. To všechno dohromady bohatě stačí, aby si průměrně vzdělaný hudební fanda tuhle dvojku zamiloval.

Noir downtempový debut Felt Mountain byl křehký, ovlivněný šansonem a inspirovaný filmovou hudbou Ennia Morriconeho (Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý). Pak Goldfrapp šokovali druhým albem. Šokovali, protože Black Cherry zní, jakoby Kylie Minogue znásilňovala počítač.

"Dekadentní bikini dvojka" tak měla výbornou výchozí pozici. Ať už by natočili cokoliv, fandové by to pravděpodobně přijali a asi by se jim to i líbilo. Jistě, Supernature se určitě bude líbit také, ale o žádné překvapení natož šok tentokrát určitě nejde.

Goldfrapp možná mohli spojit křehkost prvního alba s neurvalostí toho nadcházejícího. Jisté náznaky na Supernature konec konců jsou. Místo toho ale "jen" dál rozvinuli linii naznačenou už na Black Cherry. Alisonin zasněně zastřený vokál versus analogové retro samply z 80. let. Už je to něco na způsob elektro-popu dívčího dua Client. Jednotlivé písničky se sice povedly, ale pohromadě na albu, působí strašně zaměnitelně.

Nejzajímavější je, že Lovely 2 C U lehce připomíná Marilyna Mansona v období desky Mechanical Animals a Satin Chic zase pozdější Garbage. Supernature mě sice ještě baví,  ale co z toho? Když budu chtít Mansona nebo Garbage, pustím si Mansona nebo Garbage. A když budu chtít Goldfrapp, určitě sáhnu po jejich debutu. Je nejlepší.

HodnocenĂ­: 70%

Goldfrapp: Supernature
Mute / EMI 2005
www.goldfrapp.com