Gustavo Santaolalla, všestranný umělec ale hlavně významný člen hudební skupiny Bajofondo, strávil posledních 40 let posouváním hranic latinskoamerické hudby, která byla dlouho v americké kultuře definovaná stereotypy Rickyho Ricarda a líbivostí Rickyho Martina.
„
Nemám nic proti mariachi kapelám a bubínkům, ale latinskoamerická hudba je něco mnohem víc,“ říká. „
Co je americká hudba? Barbershop? Bluegrass? Jazz? Country a western? Big band? Blues? Latinskoamerická hudba je stejně tak obsáhlá.“
V současných latinskoamerických kruzích je El Jefe. Santaolalla (57), narozen v Argentině a žijící v Los Angeles, je vysoce ceněný a stále viditelnější skladatel, producent, muzikant, tvůrce filmové hudby a průkopník rozvíjejícího se hnutí rock en español. Na konto si může připsat pět nominací na latinskoamerické ceny Grammy, dvě z nich za produkci alb od Café Tacuba a Juanese (Album roku), dvě v kategorii Nahrávka roku. Pátá nominace je za video ke skladbě Pa' Bailar od Bajofonda, jeho argentinsko-uruguayské skupiny, která kombinuje tango, techno, trip-hop a rock.
Jako držitel deseti latinskoamerických cen Grammy z předchozích ročníků musí nyní Santaolalla čelit tvrdé konkurenci svých chráněnců:
• Café Tacuba je v čele se šesti nominacemi, mezi které patří Album roku za Sino, Nahrávka roku za Volver A Comenzar a Skladba roku za Esta Vez. Respektovaná mexická alt-rocková kapela je jedním z mála španělsky mluvících souborů, který si dokázal získat významnou angloamerickou fanouškovskou základnu. Svojí hudbou, která se drzostí a originalitou dá přirovnat k Bjork či Beckovi „
patří Tacuba k nejlepším kapelám na světě,“ říká Santaolalla. „
Skutečnost, že hudbu skládají hned čtyři členové kapely, jim úžasně přidává na barevnosti. Mají silnou latinskoamerickou identitu, takže to není U2 zpívající ve španělštině.“
• Zpěvák Juanes získal pět nominací. Mezi ně patří Album roku za La Vida…es un Ratico nebo Nahrávka roku a Skladba roku za Me Enamora. Minulý rok kraloval latinskoamerickým cenám MTV a jeho turné La Vida lámalo rekordy návštěvnosti. „
Dá se říci, že Juanes je hodně popový, ale má trochu odlišný nádech a víc obsahu, zvláště v jeho neustálém využívání rytmů,“ vysvětluje Santaolalla. „Je výborným skladatelem, interpretem a kytaristou.“
Popoví a rockoví umělci, většinou ti mladí, ovládají čtyři nejdůležitější kategorie, což je známkou toho, že mladá generace vzkvétá. Santaolalla, neúnavný šampión s pevnými kořeny ve své zemi, má na tom lví podíl.
„
Nikdy jsem nechtěl zpívat v angličtině nebo být coververzí nějaké angloamerické kapely,“ tvrdí Santaolalla. „
Byl jsem jedním z prvních, kteří začali prosazovat koncept identity. Rock je přirozený a spojený s revoltou, skvělý nástroj k vyjádření nespokojenosti se světem. Pokud chcete komunikovat se svými lidmi, jak lépe to udělat než pomocí vlastního jazyka a kultury? Vždycky mě zajímala ta energie. Ale muselo to vždycky vyjadřovat mě samotného a to, odkud jsem přišel.“
Takže křížené riffy a rytmy Bajofonda, jejichž součástí je djing, housle a bandoneon dávají perfektní smysl.
„
Aby to odpovídalo tomu, odkud pocházím, musí tam být tango. Kromě toho je mou součástí soul, hip-hop, elektronika a The Beatles.“
Brzký začátekSantaolalla vyrůstal jako jedináček ve středostavovské rodině a s prvními hudebními lekcemi začínal v 5 letech. Jeho učitel po nějaké době odešel, protože se Santaolalla učil odposloucháváním, přičemž předstíral, že čte. Už v 10 skládal písně, o dva roky později dostal elektrickou kytaru a první peníze si vydělal v 15 letech za složení hudby ke krátkému filmu. Nahrávat a produkovat začal v 16, ještě na střední škole.
„
Dělal jsem ‘alternativní hudbu’ ještě předtím, než byl tento termín zaveden,“ říká Santaolalla.
Průlom nastal s Arco Iris, úspěšnou skupinou a duchovní komunitou praktikující celibát, vegetariánství a abstinenci.Jeho sláva vzrostla s rockovou kapelou Soluna, ale být hippie máničkou v Argentině se stávalo čím dál nebezpečnějším. „
Od mého narození žádný prezident nedokončil své volební období. Měli jsme vžycky volby a pak převrat. Od mých 15 jsem byl mnohokrát ve vězení a 30 000 lidí zmizelo neznámo kam.“ Násilí a teror propukly naplno po vojenském převratu v roce 1976 a následné „
špinavé válce“. „
Policie se například zmocnila autobusu, vtrhla na koncert a odvezla všechny do vězení,“ popisuje Santaolalla. „Když mi bylo 20, byl jsem už celkem známý a tak jsem vyčníval. Chtěli mi zničit život.“
Anibal Kerpel, jeho dlouhodobý koproducent a inženýr, s ním mnohokrát sdílel celu.
„L
idé mizeli, činitelé neměli v lásce dlouhé vlasy a rock’n’roll,“ líčí Kerpel. „
Věděli jsme, že to je nebezpečné, ale plnili jsme stadiony a měli jsme energii na to, abychom pokračovali.“
To platilo do roku 1978, kdy oba uprchli za příslibem tvůrčích možností v Los Angeles. „
Spíš než ohledně nebezpečí jsme v Argentině dosáhli stropu umělecky,“ říká Kerpel, který hrál na klávesy v Santaolallově první americké skupině Wet Picnic. „
Vždycky jsme obdivovali hudební hnutí 60. let a chtěli jsme se na tom podílet.“
Ta éra ovšem vyprchala.„
Byl jsem zděšen zdejší hudební scénou,“ vypráví Santaolalla. „
Hudební scéna v Argentině pořád měla alternativní atmosféru. A tady to byl Boston a Styx. Hrozné! Ale s The Ramones a Sex Pistols začínalo něco nového. Ostříhal jsem si vlasy, koupil úzkou kravatu a založil Wet Picnic.“
Rock en EspañolBěhem 80. let žila mexická hudební scéna novou vlnou experimentujících rockových kapel a Santaolalla se hned zapojil aktivní podporou rašícího hnutí rock en Español. Po 18měsíčním vyjednávání u nahrávacích společností produkoval kapely a umělce jako Fobia, Julieta Venegas, Maldita Vecindad a Café Tacuba.
„
Nikdo nechtěl Café Tacuba,“ říká Santaolalla, který strávil 18 měsíců hledáním kontraktu pro tuto mexickou kapelu. „
Připadal jsem si, jako kdybych nosil The Beatles od labelu k labelu. Nakonec podepsali u Warnera a první nahrávky se prodalo 450 000 kopií.“
Poté převzal argentinské Dividos a Bersuit Vergarabat, uruguayskou La Vera Puerca, portorikánskou Puyu, kolumbijského Juanese a chilské Los Prisioneros. V roce 1997 založil svůj label Surco a jeden z jeho prvních počinů, debut kapely Molotov Dónde Jugarán las Niñas?, dosáhl na 1 milion prodaných kusů po celém světě.
„
Santaolalla si prorazil cestu jako producent latinskoamerické alternativní hudby,“ říká Leila Cobo, výkonná ředitelka pro latinskoamerický obsah magazínu Billboard. „Alba, která jsou komerčně nejúspěšnější, jsou jeho.“ Podle ní Santaolalla pozorně sleduje hudbu svých umělců a snaží se, aby jejich hudba nebyla ovlivněna jeho stylem. „Pomáhá určovat charakteristický zvuk pro každého umělce, ne pouze v hudbě obecně,“ vysvětluje Cobo. „
Nikdy si neřeknete: ‚Tohle je nahrávka Gustava‘. To platí dokonce i pro jeho soundtracky. Když si poslechnete jeho hudbu v Brokeback Mountain, je dokonalá. Musela být skromná. Pokud by byla velkolepá, byl by to hokej. Je schopen se přenést přes všechny tyto vzdálené světy a přitom zůstat věrohodný. To je velmi vzácné.“
Santaolallův posun k tvorbě filmové hudby v posledním desetiletí výrazně podpořil jeho věhlas. On sám však tvrdí: „
Nikdy jsem o to neusiloval. Není v tom žádná strategie.“
Cesta k OscaruRežisér Michael Mann narazil na Santaolallovo instrumentální album Ronroco a použil jeho skladbu Iguazu ve svém filmu The Insider z roku 1999. Alejandro González Iñárritu zase angažoval Santaolallu pro svoje filmy Amores Perros (2000) a 21 gramů (2003). Zároveň ho představil svému příteli Walteru Sallesovi, který si ho najal pro svůj film Motocyklové deníky (2004). Jiný kolega přesvědčil Santaolallu k setkání s Angem Lee ohledně filmu Brokeback Mountain. Santaolalla nasedl do metra se svým ronrocem (nástroj podobný loutně) a vyrazil na cestu do Leeovy newyorské kanceláře. Taiwanský režisér byl tehdy dost rezervovaný a zamlklý.
„
Ang Lee je hodně mlčenlivý,“ říká Santaolalla. „Zeptal se: ‚Co to je?‘ Otevřel jsem pouzdro a začal hrát. Tak se mi podařilo prolomit ledy.“
Za Brokeback Mountain získal Oscara, přičemž překonal i stálici Johna Williamse. „
Co mě potěšilo, je to, že se mi podařilo dokázat, že lze udělat soundtrack odlišným způsobem, ať už pomocí 60členného orchestru nebo flétny.“
Druhého Oscara získal za film Babel, čímž podle Kerpela oslnil latinskoamerickou komunitu. „Pokud se vám podaří prosadit se mimo Argentinu, je to velký úspěch. Získat dva Oscary je ale přímo mytické.“
Santaolalla, podruhé ženatý otec tří dětí, si ve svém rostoucím úspěchu příliš nelibuje.
„
Dlouhou dobu se mi líbilo, že lidé přesně nedokázali určit, kdo vlastně jsem. Může to z vás udělat postavu namísto člověka.“
Na druhou stranu ho těší, že revoluce rock en Español byla úspěšná i na mezinárodní úrovni a latinskoamerický talent se šíří do celého světa.
„
Je to úžasná chvíle pro naši kulturu,“ říká a rychle odmítá poznámku o široké propasti mezi latinskoamerickou a angloamerickou kulturou. „Když jsem byl ještě dítě, učili jsme se, že Amerika není země, ale kontinent: Severní, Jižní a Střední. Latinskoamerická kultura je součástí DNA Spojených států.“
BajofondoProjekt Bajofondo, jehož je Santaolalla součástí, pochází z Ria de la Plata, pohraničního regionu mezi Argentinou a Uruguayí, a z části také z Los Angeles. Kapela hraje hybridní styl hudby, ve kterém se mísí rock, hip-hop, electronika, tango, candombe a milonga. Mar Dulce získalo všeobecně příznivé kritiky; The Washington Post hodnotí album jako „vynikající“ a Rhapsody ho označuje za „triumf“. Na desce účinkují například Elvis Costello, Julieta Venegas, Nelly Furtado, Mala Rodríguez nebo Lagríma Ríos.
Úspěch tohoto alba vychází především ze sestavy kapely, ve které také vyjíždí na turné. Sestava je následující: Gustavo Santaolalla (kytara, perkuse, zpěv), Juan Campodónico (programming, kytara), Luciano Supervielle (klávesy, DJing), Javier Casalla (housle), Martin Ferres (bandoneon), Gabriel Casacuberta (basa), Adrian Sosa (bicí) a Veronica Loza (VJ). Díky neustále se vyvíjejícímu zvuku koncerty Bajofonda vždy překvapí – extatická, všemi možnými proudy ovlivněná taneční hudba podpořená pulzujícími video sekvencemi, která se rychle může proměnit v bandoneonové sólo, které připomíná hudbu Stevea Reicha.
Na letošním turné s Bajofondo chce Santaolalla ukázat, proč noviny The Village Voice označily Bajofondo za jeho „nejúžasnější výtvor“.
Jejich loňský koncert v pražském Lucerna Music Baru byl beznadějně vyprodán a hudební kritici neskrývali své nadšení. Letos vystoupí Bajofondo na stejném místě 21.července.
Vstupenky na koncert jsou k zakoupení v sítích Ticketpro, Ticketportal a Ticketstream a v pokladně Lucerna Music Baru za 430,- Kč + poplatky, na místě za 530,- Kč.
Klub se otevírá ve 20:00.
