Report z Lunchmeat Festivalu od sody

Kvůli pracovním povinnostem jsme mohli na festival dorazit bohužel až v pátek. Na místo jsme přišli před jedenáctou hodinou. Přesto, že se zde nacházelo minimum cizinců, Lunchmeat nejspíš není festival určený primárně pro české publikum. Téměř všechny informace o něm totiž byly v angličtině. Na baru mě čekalo nepříjemné překvapení. Nemohl jsem si zde koupit točené pivo, ale jen to v lahvi, a sice pouze třetinku jako na západě Evropy. Drink jsme dostali ve skleněné lahvi, kterou jinde striktně zakazují z důvodů bezpečnosti...



Prvními, koho jsme zde mohli slyšet, byli Eomac & Sal, ale jejich zvukový zmatek mě moc nezaujal. Chvilku nás nechali se zasnít, ale poté do nás sypali syrový zvuk, který kompozičně moc nezapadal. Na hlavním pódiu pokračovali Amnesia Scanner. Ti se s tím vůbec nepárali a svým tvrdým elektrem pěkně rozjeli večer! Škoda, že na vystupující nebylo přes hustý kouř a tmu v sále vidět, což trochu popírá význam chodit na živé koncerty, když jsou interpreti v nedohlednu. Do tmy se přeci jen mohu dívat doma a na akce chodím právě proto, abych viděl vystupujícím pod ruce. Každý umělec měl sice připravenou originální show šitou přímo na míru, ale některé vizualizace byly na mé gusto hodně minimalistické. A tak jsme se v jednu ráno, sice plánovaně, ale se smíšenými pocity, vydali do Roxy, kde měla vystoupit Peggy Gou, která vydává na labelech Phonica nebo Ninja Tune.



V sobotu jsme do Veletržního Paláce dorazili už po deváté hodině, kdy hrál Exhausted Modern. Jeho analogový živák neměl chybu! Pestrý zvuk s našlápnutým beatem roztančil první návštěvníky, po něm na hlavním pódiu vystoupilo duo Demdike Stare a film maker Michael England, kteří přivezli z Anglie filmovou audiovizuální show. Jejich zvuk mě zaujal, ale projekce už méně - velké obličeje přes celou stěnu mi narušovaly hudební zážitek. Na Club stage nastoupili Grebenstein & Seefried. Skvělý hlas zpěvačky a klidné downtempo nám navodily příjemnou atmosféru a to nejlepší vystoupení pro mě předvedli Fatima AL Qadiri & Transforma. Fatima pochází z Kuvajtu, což je na její hudbě hodně znát. Etnické prvky s moderním zvukem a originálním zpěvem nás opravdu bavily!



Na vedlejší Club stage, která nepobrala všechny návštěvníky a praskala ve švech, navázal Yves Tumor. Většina programu probíhala jen na jednom pódiu, pravděpodobně, aby se netloukl zvuk. Když vás tedy projekt zrovna nezaujal, mohli jste jít buď ven na vzduch, nebo si vydechnout v lounge prostoru, kde se celý večer promítaly projekce a hrála příjemná ambientní hudba. Yves mi svým zpěvem a přednesem trochu připomínal triphopového krále Trickyho. Černoch, který to má v sobě a ta energie, kterou zde rozdával, ta byla přímo strhující!



Dalšího vystupujícího na hlavním pódiu, který si říká Fis, jsem moc nepochopil. Vousatý týpek, který hrál jako spousta ostatních DJs téměř potmě v prostoru plném kouře se zvuky, jež mi přišly jako nějaké intro. Ty po půl hodině skončily, a s tím také celý jeho set. Naštěstí to na Club stage rozjížděli zástupci labelu Príncipe - Marfox & Maboku. Konečně něco tanečního! Techno s moombathonem nás pěkně rozproudilo a jejich styl přitom hodně originální! Africké zvuky s tímto našláplým technem byly pro mě tím největším objevem festivalu a tím posledním, co jsme na Concert stage mohli slyšet, to byla selekce Jasss. Její nadupané techno bylo rozhodně tou nejlepší tečkou na konec festivalu a k životu se probudila i monstrózní světla, která doteď spala...



I přes pár subjektivních nedostatků musím uznat, že podobný festival u nás nemáme. Tolik umělců z různých koutů světa se svými neotřelými projekty, které zde nevidíme každý den! Proto bych ho doporučil všem, co rádi objevují nové věci jak v hudební, tak i v audiovizuální tvorbě...

soda

foto: Lenka