Report z Lunchmeat Festivalu od JHR

Den 1 - Experimentální warm-up

Intenzita ročníku 17´ byla daná nejen výjimečným výběrem a poskládáním lineupu, ale i dávkováním ve třech nabitých večerech od čtvrtka do soboty. Jak sami organizátoři na svém FB profilu doporučovali, tak nejlepší postup byl "oznámit šéfovi, že si berete v pátek dovolenou", a užít si tak skutečně festivalový zážitek i v podzimní Praze.

Jako první naladil prvních pár návštěvníků na menší "club stage" český dné spolu s vizuálními příběhy Gabriely Prochazky. Komorní vystoupení velmi dobře sedlo na samý začátek, kromě sametových klavírních zvuků a nahrávek zvuků z exteriéru se v podzemním prostoru na závěr proháněly i bubliny z bublifuků v monochromatickém fialovém světle. Bezprostředně následovala show Nibiru od pánů Lumisokea a Legomana, a zde už jsme se octli podstatně blíže zvuku, který by se na Lunchmeatu dal očekávat: překvapivé zlámané beaty za doprovodu vizuálu vesmírných asteroidů. Italsko-belgické duo Lumisokea tlačilo show kupředu svojí specifickou chemií, vizuály od Legomana byly skutečně špičkové!

Na hlavní stage (aka Studio hrdinů) otevíral Roots in heaven - meditativní a zamaskovaný zážitek plný starých textů zaniklých civilizací, mlhy a dronových hudebních ploch. Sál byl osazen čtyřmi věžemi špičkového zvuku, kterému bylo po celou dobu festivalu těžko co vytknout. Specifické divadelní schody v sále také zafungovaly velmi dobře, protože bylo možné sedět u těch méně našláplých show a vpodstatě meditovat. S pokračujícím večerem se na klubové scéně představil britský Visionist se svojí hodně pokročilou verzí post grime zvuku bez kompromisů. Vzhledem k tomu, že nedávno vydal track s názvem "No Idols", tak se do tématu festivalu převelice hodil.

Nejočekávanějším vystoupením prvního dne byl bezesporu Clark, který už na Lunchmeat zavítal poněkolikáté, tentokrát se svojí taneční show u příležitostí vydání alba "Death Peak" u Warp Records. Ve světě elektroniky je použití živých tanečníků opravdu nezvyklé, zde nebylo jasné, zda je to tak trochu vtipem, nebo vizionářsky nastoluje nový trend. Jisté je, že zejména prvních cca 30 minut show zde zněl fantastický energický techno groove, Clark využil na max jak zvukový potenciál, tak divadelní prostor. Taky bylo jisté, že se po experimentálních vystoupeních první noci návštěvníci pořádně roztancovali, na to velmi dobře navázal Lucy se svojí verzí minimálního ketaminového zvuku. Jeho label Stroboscopic Artefacts patří k tomu nejlepšímu, co současná techno scéna nabízí, čemuž odpovídá i vydatné zastoupení této stáje na letošním Lunchmeatu.

Den 2 - Párty plnou parou vpřed

Páteční lineup byl rozumně orientovaný více na rozpohybování "crowdu", např. Jacques Greene velmi pěkně ukázal, jak poskládat chytrou, ale přitom přístupnou house performance. JLin na hlavní stage patřila k tomu nejzajímavějšímu, co letošní Lunchmeat nabídl. Nekompromisní, ale zároveň hravý zvuk ve spojení s tribal melodiemi fungoval nesmírně dobře. Pokud jde o energii a nadšení, tak ta rozhodně nechyběla zástupci labelu Gqom Oh! z jihoafrického Durbanu, který vystupuje pod pseudonymem DJ Lag. Ten přivezl do holešovického podzemí fůru energie v hávu žánru Gqom a výsledkem byl po právu rozdováděný dancefloor. V tento čas také začalo "překrývání" časů klubové a hlavní stage, takže proti Lagovi rozdával syntetizátorovou kvalitu italský talent Lorenzo Senni, což mohlo vést u některých jedinců ke schizofrenii a strachu ze zmeškání něčeho skvělého, tzn. festival jak má být. Páteční večírek ozdobil také veterán Pantha du Prince se svým sametovým after-hours zvukem pro plnou hlavní stage.

Na klubové stage převzala kontrolu kolaborace Visceral Minds ve složení Sinjin Hawke, Scratcha DVA, Zora Jones a Killa P - která předvedla palbu v londýnském stylu a potravu pro všechny smysly. Velmi povedený byl hybrid live set od české Dash v divadelním sále se spoustu mystických a tribal prvků.

Den 3 - do třetice všeho nejlepšího

Únava se třetí večer jednoznačně začala projevovat, ale pečlivě seskládáný program byl velkým lákadlem. Bohužel ze zdravotních důvodů odřekla plánovanou sobotní show Aïsha Devi, v té záplavé kvality ale jen drobná vada na kráse... I když pro mě osobně jedna z nejočekávánějších záležitostí letošního ročníku. Experimentální show Sirens od Novi_sad s vizuály Ryoichi Kurokawy naplnila sál zvuky a obrazy, k jejichž tvorbě posloužila data z období hroucení finančních trhů - kvalitní koncept s celospolečenským přesahem. Second Woman zaplavili návštěvníky studenými a překvapivými zvuky za doprovodu vizuálu od Pfadfinderei. V tomto duchu pokračoval i Australan z Reykjaviku Ben Frost, jehož show byla plná mystických zvuků, které navozovaly dojem náboženského rituálu. Fyzický vizuál v podobě plastové reflexní plachty přes celou stage s monochromatickou projekcí celý zážitek ještě dále podtrhl.

Trochu smůlu na načasování měl Nan Kolé, který jako šéf labelu Gqom Oh! přivezl showcase těchto zajímavých jihoafrických zvuků, klubová scéna se pod jeho taktovkou skutečně rozjela teprve až po dohrání slovutného Frosta, ale ve finále to zafungovalo velmi dobře. V hlavním sále se hned poté odehrál pohanský rituál tajemných Pact Infernal, jejichž státní příslušnost byla v programu označena jako "XX". Powell začal velmi slibnou show s vizuály New Beta, ale bohužel jeho jinak propracovaný lo-fi zvuk kazily potíže s technikou. M.E.S.H. na klubové stage sypal tribal pecky a publikum nacházelo dost energie na náležitou odpověď. Závěr se nesl v českém duchu, kde na hlavní stage zakončoval No Idols (aka Mike.H) a v klubu Kewu spolu s Aid Kidem.

Celkově byla akce hodně vydařená, žánrovým rozpětím a koncentrací kvality v českých luzích a hájích v podstatě bez konkurence. Vytknout by se dalo pár organizačních detailů, jako bylo ukrutné vedro v divadelním sále nebo kolabující bar, ale to jsou opravdu jen drobné vady na jinak vynikajícím prodlouženém víkendu. Vzhledem ke stoupající tendenci Lunchmeatu lze jen těžko spekulovat, co si tým kolem Jakuba Peška připraví na příští rok, ale těšit se začínám už pár dní po skončení ročníku 2017...

JHR

foto: Mr. Pipe