Report z vystoupenĂ­ Selah Sue od Julisaka

V osm hodin večer postávaly před číslem třicet tři v Dlouhé ulici hloučky lidí. Ochranka měla co dělat, aby stihla přicházející vpouštět dovnitř bez delšího čekání. Už tady bylo jasné, že bude lepší nechat všechny zbytečné svršky v šatně a že je třeba obrnit nervy a připravit se na boj o dobré místo v davu a následné pošlapání těmi neposednými, kteří si rádi vychutnají zvuk a výhled z různých koutů sálu, mají problémy s močovými cestami nebo velkou spotřebu piva. Mimo jiné je dobré nezapomínat na trochu nadhledu při poslouchání remcalů kolem, kteří žádný z výše uvedených problémů nemají, ale naopak mají problém s těmito problémy, nedej bože aby si vedle nich někdo povídal a kazil jim tak hudební zážitek. Chvílemi jsem byla zmatená, jestli jsem na koncertě v Roxy, nebo v loži ve Státní opeře. :)



Ještě než se klub zaplnil do posledního místečka, mohli jsme si vyslechnout kudrnatého předskokana U-CEE z Německa, kterého budou znát především fanoušci skupiny United Flavour. Klidné reggae-soul skladby byly příjemnou kulisou při vyčkávání na belgickou krásku. Po přibližně půlhodinovém vystoupení přišlo půlhodinové čekání, v davu to vřelo a někteří nedočkavci už žhavili mobily, aby se mohli o svůj záznam podělit i s těmi nešťastníky, kteří se na koncert nedostali.



A je to tu! Sanne Putseys přišla na pódium sama, ve vysokých jehlách, volné košili a v účesu, který je pro ni tak typický. Ležérní francouzský styl, jak jsem zaslechla vedle sebe... Ať už je jakýkoliv, rozhodně jí sluší. Bez doprovodu kapely a přivítání nás rovnou zasáhly tóny první skladby "Summertime". Nechala jsem se unášet zastřeným hlasem a čekala, co nám milá malá Sanne předvede. Dozněly poslední tóny skladby a Selah konečně přivítala své publikum, jak se sluší na slušně vychovanou dívku. Vyjádřila potěšení, že si může zahrát ve východní Evropě - prý teprve podruhé po Polsku. Možná na své letní vystoupení na Rock for People už zapomněla, nebo jí jen ve škole nešel zeměpis. Nebo matematika? :)


Ale zpátky k muzice. Bez pomoci bandu se obešla i při druhém tracku. Potom už jí přišli pomoct kluci z doprovodné kapely a sálem se rozletěly přepálené basy a zpěv, který by v přítmí jazzového klubu naháněl husí kůži, ale v této aranži trhal ušní bubínky. Selah, už bez kytary, se do toho opřela a do davu naplno vysílala slova tracku "Just Because I Do". Naštěstí pro naše bubínky zapracoval i zvukař a trošku té neposedné technice domluvil... Koncert plynul plynule, chvílemi spíš unyle a chvílemi zase vesele a já se po několika dalších minutách přistihla, že se začínám nudit. Aranže mi přišly nezajímavé, kapela průměrná, a zpěv usmívajícího se ďáblíčka, který poskakoval po celém pódiu, jakoby se zbytečně ztrácel v hromadě odpadu dnešního plytkého průmyslu populární hudby.


Po většinu koncertu jsem přemýšlela nad tím, jak by k jejímu hlasu místo drsných bicích seděla procítěná dechová sekce. V mojí hlavě to znělo o poznání líp než syrový zvuk, který se rozléhal potícím se sálem. Během hodinky a půl nechyběly ani největší pecky z alba - "This World" (ano, to je ta z té reklamy) a "Raggamuffin", které samozřejmě sklidily ohlušující potlesk. Po vypískaném přídavku už jen zbývalo najít roztroušené kamarády a povědět si vzájemně dojmy a pocity. A jaký byl ten můj?



Selah má nakročeno stát se hvězdou pro masy a věřím, že až k nám zavítá příště, vyprodá mnohem větší sál než tentokrát. Otázkou zůstává, jestli to není škoda a jestli by se svým hlasem a soulovým citem nemohla osvítit temnější zákoutí hudebního průmyslu. Jedna věc se jí nedá upřít: energie a pozitivní nálada, kterou dokáže v davu vyvolat euforii, jí rozhodně nechybí, ale i přesto, že jsem si některé části koncertu užila a její hlas mi chvílemi naháněl husí kůži, odcházela jsem s pocitem, že v tomto případě ani tak nejde o to udělat hudbu pro lidi, jako spíš udělat hudbu pro co největší počet lidí. Tajně doufám, že až přijde na svět její druhé album, budu moct s pokorou říct, že jsem se spletla...

julisak

foto: terezi