Report z EuroConnections s Little Dragon od Myclicka

Jestlipak nám zazpívá i Summer Sun? :)

Tolikrát jsem si přál slyšet Summer Sun od Koop v tom živém provedení - optimismus z téhle věci přímo stříká a vy máte pocit, že té holce za mikrofonem, nemohlo být tehdy víc než dvanáct, když ji nazpívala. Nepohrdnul bych samozřejmě ani tou příjemně vláčnou Bright Nights, ani těmi dalšími songy švédského dua. Nebylo mi ovšem přáno, přestože jednou už byli takřka na dosah a dnes už to bohužel nedoženu. :( I to se občas stává... Yukimi Nagano svou pěveckou kariéru naštěstí nepověsila na hřebík a letos to konečně vyšlo! Sice s úplně jinými muzikanty, ale proč vlastně ne? Navíc pokud bude stejně "drzá" jako Skye, jíž v listopadu v Roxy nedělalo nejmenší problém zavzpomínat na hity, které jí pár let spojovaly s kapelou Morcheeba, třeba nás tu také mile překvapí. :) Po fiasku s návštěvností předchozího dílu jinak vyhlášeného večírku EuroConnections, kdy pražské publikum nějaká Clara Hill vůbec nezajímala a tak se k ní pro jistotu otočilo zády a vůbec nedorazilo, jsem zvláště teď před Vánoci nečekal žádné zázraky... O to víc mě potěšila ta dlouhá fronta na šatnu, která se krátce po půl osmé u kavárny ohýbala a pokračovala až ke schodišti do podzemí. Že by to Japonci tentokrát Němcům nandali?

Takový mráz a ona se tu promenáduje bosá...

Ano, fronta, z níž jsem měl nefalšovanou radost - i přesto, že by můj soukromý koncert byl sebelepší, sám tady člověk atmosféru nevytvoří, i když by se stavěl třeba na hlavu... Účast Dana Bárty byla dopředu známá, jenže on se tu měl představit pouze jako vzácný host samotného koncertu Little Dragon, nikoli že by stále známějším Švédům spolu s formací Illustratosphere předskočil. Takže tentokrát bez předkapely? Už to tak vypadá a musíme holt počkat, až se těm vzadu bude chtít. Teprve až pár minut po půl deváté teď do tří čtvrtin zaplněný a ještě stále rozsvícený sál těm čtyřem nahoře mohl poprvé zatleskat! Dominantní postavení na pódiu zcela bez debat zaujala ta krásná a rozložitá bubenická souprava a právě za ni teď usedl bicák Erik Bodin. Obě ruce na stařičké klávesy zcela vlevo položil nepřehlédnutelný vousáč Hakan Wirenstrand, basovku tam vpravo si na rameno hodil Fredrik Wallin a k mikrofonu teď úplně naboso konečně přistoupila ona - naše stará známá s hlasem, který ani ten sebelepší imitátor prostě nenapodobí. Doufejme jen, že ta už tolikrát použitá prkna jsou opravdu dokonale vybroušena a i tentokrát se to obejde bez třísky či trčícího hřebíku.

Proč tolik basů proboha, když to není ani dubstep, ani drum´n´bass?!

Bicák jim to hezky na čtyři odpočítal, světla pohasla, Erik hrábl poprvé do strun a... A ty basy nás všechny do jednoho málem vyhodily zpátky na ulici! :( Jaké štěstí, že jsme vybaveni razítkem pro cestu zpět. Pokud to jejich zvukař myslí smrtelně vážně a hodlá ve svém počínání pokračovat, pak si zřejmě půjde sednout do chládku za ublížení na zdraví. Na tak vymazleném sound systému takový hluk?! Naštěstí už po deseti minutách ze svých přemrštěných požadavků slevil a my jsme tak zbytečně přišli o zážitek z prvních dvou skladeb - tohle bylo vážně utrpení! Přestože každé to slůvko u mikrofonu tak procítěně a citlivě vyzpívala, už v úvodu u první skladby z nového alba A New milá Yukimi ukázala, že zcela určitě nebude domácí puťkou v kuchyni IKEA, ale spíše pěkný živel... Jako by s ní teď šili všichni čerti, chvíli u toho mikrofonního stojanu nepostála a stále po pódiu cestovala tam a zase zpátky. Navíc byla silně rytmicky založená. Ty tři gongy s rozdílným průměrem a tudíž i jinou barvou zvuku paličkami rozhoupala a pomohla tak bubeníkovi jeho hru lehounce ozvláštnit. Tohle by on už zkrátka nestihl a zbytečně by se tak vykolejil ze své přesnosti...

Písničky z desky pro rádia, extended verze pro živáky!

Byl na něj spoleh a pro ně určitě radost s ním spolupracovat, když se svých škopků držel jako to klíště. Že se v jejich repertoáru objeví i ta lehce stravitelná dobrota typu Twice či navzdory názvu notně rozdováděná Never Never, se dalo tak nějak předpokládat, vrcholem večera se však pro mě bez dlouhého přemýšlení stala skladba Constantly Surprises z jejich eponymního alba. Tu tenhle kvartet oproti originálu natáhl snad do dvojnásobné délky. Ano, tahle verze rozhodně měla přes deset minut a v tomto případě ten název seděl dokonale! Překvápka tu totiž byla na denním pořádku a jen co jste chtěli tu snažící se čtyřku už zase odměnit potleskem, tu se zcela bez varování nad pódiem přehnala krátká přeháňka... A zase! Basák Fredrik si v úvodu svou dlouhokrkou krásku hodil na záda a skrz elektronické perkuse svého parťáka za bicími doprovázel, teď však bylo na čase pro Yukimi vyrobit vodící linku, které se snad i přes svou rozpustilost bude držet. :) Rejstřík pro to sympaticky rozkolísané doorsovské piáno v nabídce svých syntezátorů Hakan také našel a skladba tak dostávala velmi tajemný nádech, v němž jste mohli rozvíjet svou fantazii... Tak copak se tu asi stane dál?

I Yukimi se v osmdesátkách narodila, takže zpět!

Vokalistka se teď na chvilku odmlčela a nechala ty tři spokojeně vyhrávat, tam vzadu se mezitím protahovala jako kočka, každému tomu úderu se zatnutou pěstí pomohla vpřed, (ach, to japonské bojové umění) se zavřenýma očima se zakláněla a když přišla ta pravá chvíle, popadla svou tamburínu ve tvaru koňského chomoutu a všechna ta cingrlátka na jejím okraji byla v plné pohotovosti a dávala o sobě vědět. Opravdická bouře se strhla v samotném závěru a bosá Yukimi nedbaje možného nebezpečí skákala se skrčenýma nohama až metr vysoko, třásla každičkým centimetrem svého útlého tělíčka a stále se toho množství energie od těch tří nemohla nabažit. Normální divoška, která teď díky svému zrcátkovému límci odrážela všechny ty paprsky silných světel, jež tu na ně shora dorážely. Kdo se naopak potřeboval po náročném čtvrtečním dnu zklidnit, ten si přišel na své s tak líně se táhnoucí baladou Feather. Škoda, že se tu Yukimi nemohla sejít s Jeremy Greenspanem z Junior Boys, kteří Prahu navštívili o čtvrt roku dříve! Také tahle věc byla protažena do dvojnásobné délky, Hakan si tam vlevo navolil přesně ty vrzavé basové linky, které tak bezpečně fungovaly v osmdesátých letech a fungují dodnes a duet s tímhle pánem, který taktéž oplývá zcela nezaměnitelným hlasem, by byl jistě znamenitým osvěžením.

Malý drak vs. velký Bárta

To Dan Bárta, vítaný a také jediný host tohoto večera, byl představen teprve až v druhé polovině tohoto živáku a Yukimi se tak znovu alespoň na chvilku mohla odmlčet. Od nacvičení společné věci je i přes dnešní technické možnosti dělilo tisíce kilometrů i nedostatek toho drahocenného času, takže ani v tomto případě jsme se duetu nedočkali. :( Osiřelá trojka teď získala nového společníka a on se představil přesně v té poloze, jež mu sluší nejvíce – tedy ty nejvyšší možné výšky, které je ze sebe bez úrazu schopen dostat a citlivý, možná už lehce přecitlivělý, přednes. Právě tahle výjimečnost z něho dělá velikána naší domácí scény, který se obejde bez pozornosti bulváru, je jen velmi obtížně stylově zařaditelný a ani tentokrát si před slavnými Švédy neuřízl ostudu. Silný aplaus byl na místě a ihned po něm ten sympatický vousáč zase vyklidil pole. Opět bylo vše jen a jen na ní. Yukimi však v klidu nevydržela příliš dlouho – pokud zrovna nezaměstnávala mikrofon, pro kontakt s diváky využívala propracovaného scénického tance a svůj smysl pro rytmus uplatnila také v té písničce o jedné velké ztracené lásce, tedy Blinking Pigs. V jejím závěru začala fušovat jejich bubeníkovi do řemesla a hlavně u činelů se jí zalíbilo.

Dárky se nemusí kupovat jen v supermarketech, ale také na koncertech!

Zatímco on svou nohou tak odborně zpomaloval tempo skladby, která tak znenadání rozkvetla, ona teď rozhoupávala levý činel jeho soupravy, aby se v úplném závěru potkali a už do úplného ticha díky všem těm ušlechtilým plechům svorně zasyčeli. Nebude to nakonec ten známý anděl s ďáblem v těle? :) Bohužel nic netrvá věčně a tak jsme se s populárními Švédy museli krátce před tři čtvrtě na deset chtě nechtě rozloučit. Naštěstí přidali a to včetně té tolik zamilované Twice, v níž si je Yukimi tak jistá, jako velké jazzové dámy s mnoha roky zkušeností za sebou... A pak? Kupodivu ještě jednou jsme si je v poněkud prořídlém a teď znovu rozsvíceném sále vytleskali a oni s sebou na pódium vzali i toho Dana! Ale teď už hodinky ukazovaly pět minut po desáté a pracovníci ochranky si zřejmě dali za cíl, co nejrychleji osazenstvo přemístit do Divadelního baru a na Malou scénu. Tam jste se ihned mohli pustit do tance, ve foyeur byl zase k zakoupení nějaký ten dárek pod stromeček. Budete si album Machine Dreams pouštět z CD nebo z vinylu? Je to jen na vás, ale ta černá placka má ten abstraktní obrázek přeci jen víc než šestkrát větší, tak proč toho nevyužít? Tak přesně takhle jsem si ty letošní Vánoce představoval a úplně klidně už o ten týden dříve. :)