REPORT
Report z Other Music s Nils Petter Molvaerem od Myclicka
Ach, kéž by každý ten pátek třináctého vypadal právě takhle a na jeho konci čekala sladká odměna! Umíte hrát na trumpetu? Já taky ne a proto jsem jen valil bulvy, napínal uši a žasl, co všechno se dá na pouhé tři klapky vykouzlit... Do Paláce Akropolis dorazil po více než třech letech Nils Petter Molvaer a přivezl tak trochu jinou muziku. To sedí, stejně jako ono pozměněné rčení: Co Nor, to muzikant! Pravda, zásluhy nelze upřít ani jeho doprovodnému kytaristovi, bubeníkovi a vlastně ani VJovi, kteří tu svorně vyrobili psychedelický večer, na který se hned tak nezapomíná. Ale teď jak všechnu tu krásu kolem nás vyjádřit slovy?
Pátek třináctého: Někdo si dá trumpety a někdo si dá do trumpety...
Jaký je váš nejoblíbenější hudební nástroj? U mě už po léta s přehledem vede klasické piáno a hned v závěsu jsou bicí... Taková trumpeta, ta si snad ani o pozornost říkat nemusí, ta si prostě to slovo vehementně vezme. Je velmi hlasitá a jen tak ji neumlčíte. Často se obejde i bez mikrofonu, tak moc je pronikavá! Ale postavit koncert jenom na ní a na jejím kouzlu? Jak jen může tohle dopadnout? Velice dobře, jak se shodovali všichni ti, kteří tenkrát před třemi lety navštívili na stejném místě jeden z dílů té výtečné série pro fajnšmekry Music Infinity! To pondělní CD Nonstop na Radiu 1, v němž Joska Sedloň k té návštěvě tak nenápadně přemlouval skrze album s prostým názvem Er, muselo i ty poslední váhající snadno zmanipulovat... Nádherná kompozice plná překvapení a nečekaných zvratů má jen jednu jedinou nevýhodu – bohužel není nekonečnou. :) Tentokrát byla však další z norských hudebních celebrit očekávána s materiálem o poznání novějším, takže jak asi vypadá živý přednes toho letošního alba Hamada a nebude jen tak náhodou v letošním poněkud překoncertovaném podzimu nouze o diváky?
Už ani trumpetisti se bez toho compu neobejdou...
Soudě podle prázdného prostranství před šatnou pět minut po osmé ano, soudě podle počtu odložených kabátů a bund v ní a tentokrát i přímo naproti v té improvizované nikoli. Zdá se, že tady už všichni dávno jsou... A dobře udělali! Stačilo otevřít ta černá vrata, co umí při tichých pasážích tak nepříjemně vyrušovat a černá byla i hmota za nimi. Kromě zvukařovy lampičky a pár decentních reflektorů vzadu už ani na ten krok není vidět. Tam ze strany vpředu to nebylo o moc lepší – všichni tu stáli zcela bez hnutí jako uhranutí, pohled upřený jen na jedno konkrétní místo a obklopovalo je hrobové ticho. Vlastně ne, až na ten jeden charakteristický zvuk, který napodobíte opravdu jen stěží. Jako by se tam uvnitř v tom pokrouceném nástroji někdo dusil... Balkón - jediná možná spása! Teprve tam našel pro sebe člověk hned několik centimetrů volného místa k dispozici a vzácnému norskému hostu mohl skoro i za ten krk dýchnout... Teď však dýchal především on do své trumpety a k mému překvapení zatím pouze velmi zdrženlivě a téměř neslyšně. I trumpetisti jdou s dobou a zatímco takový Miles Davis by se kdysi spoléhal jenom na ni a na to, co se v mládí naučil, to Nils se mohl opřít, respektive sešlápnout čas od času pedál efektoru a ještě zašmátrat kurzorem v příslušném programu svého elektronického společníka.
Projekce?! Kamera postačí!
Proč ho však zvukař nevytáhne do prostoru více? Zatím je to spíše jen takové lechtání jednoho vyleštěného nástroje. Či snad onen známý klid před bouří, která se co nevidět na naše hlavy strhne? Na tom obrovském pódiu byl teď zcela sám a jeho pohyby kopírovala projekce... Proč se shánět po pohyblivých obrázkách a vytvářet z nich příběh s pointou, když je to tak snadné. VJ na balkónu ho teď šmíroval kamerou a k záznamu z ní přihodil vždy zajímavou texturu a oproti reálnému času ten promítací mnohem více zpomalil. Nebylo to vůbec špatné! Ta sytá modrá barva přiřkla tomuto útulnému prostoru tajuplný nádech a když se VJ náhle rozhodl pro projekci ohnivou, osvětlovač díky dvěma reflektorům přímo z pódia Nilsovi vyrobil to nejzdravější opálení pod sluncem bez slunce, které teď tolik ladilo s jeho zlatavým nástrojem. A s tím byl on dokonale srostlý! Už teď v úvodu odhalil, co všechno tahle, opravdu jenom na ten první pohled, primitivní věc s výdobytky moderní techniky dokáže... Vždyť třeba konkrétně s tímhle efektem to znělo, jako by k nám promlouval tak metr pod hladinou rybníka - už jen ty bublinky vzduchu, které se tak rychle dmou na povrch, si představit... Díky parádní akustice zdejšího sálu spolu s tou dlouhatánskou ozvěnou získala jeho trumpeta k dobru téměř katedrální šmrnc!
Žije vlastně v Norsku někdo, kdo neumí na nic hrát?!
Navíc tu po dlouhé době konečně nikdo ani nemukl, ba ani necoural tam a zase zpátky a ten příval melancholie a něhy byl obrovský. Když by nás tak pevně nepřikoval k podlaze, nejraději by mu člověk běžel ten naříkající nástroj, který teď hrál všemi barvami, tam nahoru pohladit. Ano, tohle byl onen klid před bouří a vlastně jeho jediná sólová práce tohoto vystoupení, když si odmyslíme onu předtočenou hudbu z notebooku. V závěru této skladby mohli ti v předních řadách i v té tmě zaznamenat pohyb dvou mužských těl... Rozčepýřený muž usedl za provozu do tureckého sedu před víko z velké bedny, které bylo plné nejrůznějších elektronických hraček pro dospělé, ten druhý se posadil za bicí soupravu s bubínky snad úplně všech velikostí a s jakýmsi věšákem na sbírku nejrůznějších činelů. A zatímco se dva nováčci na svých místech pomaličku zabydlovali, mistr si teď trumpetu otočil, z dlaně si vytvořil trychtýř a díky mikrofonní klipsně do táhlých ploch skrz efekt moduloval svůj hlas. Ach ti Norové... Žádný z nich pohodlně nefrčí v zajetých kolejích, to hudební experimentování už prostě mají v krvi a stále je napadají nové a nové možnosti, jak všechnu tu hudbu kolem sebe co nejlépe zužitkovat.
"No jo, ale kdy Vám máme zatleskat, mistře?"
Tenhle koncert však byl pozoruhodný i z jiného důvodu. Také tak rádi obdivně plácáte těm, co umí za to vzít, aby vás zas a znovu potěšili? Jenže co dělat, když vám takový Nils Petter Molvaer ze svých písní umíchá stále pokračující set, v němž na pauzy už nějak nezbylo místo? :) Ano, vyrušit už jsme ho prostě museli – tolik čarokrásná tahle hudební úroda byla a my jsme chtěli dát najevo, jak moc si vážíme toho, že k nám zase přijel. A tak jsme se do těch nejtišších pasáží vždycky nějak propašovali, emoce zkrátka musely ven. Ty mikrofony byly tak citlivé, že každý z těch výkřiků, každé to písknutí se do beden ještě po chvilce zásluhou echa zopakovalo! Bubeníka neměl Nils k ruce proto, aby mu udával rytmus, kterého by se otrocky držel, ale překvapivě jako výborného výrobce chaosu. Parádní pohled přitom na něho byl... Ruce se mu klepaly z toho obrovského soustředění a bum! Najednou zcela nečekaně padla do prostoru rána. Prásk! Další, která v ozvěně dlouho doznívala a zase, aniž byste ji tam čekali či byli dopředu varováni. I on měl velmi citlivé mikrofony kolem sebe a každé to potažení roztřepenou metličkou po bláně bubínku teď znělo jako lopata právě zabořená do hromady písku.
Jeden chlácholí, druhý řeže, třetí rozdává rány – trojka k pohledání!
A zatímco on naprosto svévolně kolem sebe rozdával další a další údery a já vzpomínal na výtečnou kompozici Himalaya od mého oblíbence, který si říká Mr Raoul K a jehož přístup k beatům je podobný, sedící muž u svých hraček si zase našel svou vlastní rytmiku... Svým repetetivním pohybem věrně připomínal autistu a až sem nahoru bylo slyšet mačkání plastových tlačítek stykačů, kterými teď různě deformoval zvuk. To bylo však naposledy, kdy jsme ho viděli sedět... Chvíli nato už v rukou pevně třímal jednu ze dvou kytar v sále a ona dávka melodie byla tatam. Jako by si snad odskočil od právě rozehraného metalového koncertu a jeho démonická vizáž tu rvačku se strunami ještě více podtrhovala. Také bubeník přestal strašit s nekoordinovanými údery a ve Friction podal naprosto strhující výkon s efektním poskakováním na židličce. Náš trumptista měl však plné hrdlo práce, aby tohle udýchal a mezi těmi dvěmi jako ten úhoř prokličkoval... Nic to ovšem nemělo na živé provedení jiné pecky z toho letošního alba a sice Cruel Altitude. Kytarista teď tlačil smyčcem na struny tak, jako by je chtěl snad vzteky všechny přeřezat, jeho nohy hbitě ovládaly nejrůznější kvákadla a ono smíření všech tří v samotném konci bylo opravdu unikátní!
"Bohužel, já už jsem vám všechno vyfoukal..."
Úleva se nad námi rozprostřela i s téměř filmovou skladbou Lahar, pro závěr nějakého citlivého snímku bez happyendu jako stvořená! Ty titulky na plátně vás náhle šokovaly - slyšíte jen tu tesknou baladu, nad hlavním hrdinou, který si takový konec určitě nezasloužil, zamáčknete slzu a po zbytek dne máte o čem přemýšlet... Nádherná, leč poměrně krátká práce! :( Svých pár minut slávy si na tomto pódiu užil ještě bubeník s jedním z činelů na bříšku. I tohle "jednoduché" rytmické poklepávání mělo neskutečnou sílu a na závěrečných ovacích se určitě také podepsalo. Nils ještě milostivě jednu přihodil, upřímně poděkoval za přijetí a víc už jsme z něj bohužel nedostali. Hodinky ukazovaly teprve půl desáté, v předsálí se prodávala CDčka a také živě diskutovalo o tom, čeho všeho jsme právě byli svědky. Překvapivě se našli i tací, kterým tenhle koncert z nejrůznějších důvodů nesedl... Možná by si to měli na tu trubku sami někdy zkusit. :)
Foto: Vojtěch Kolář / musicserver.cz vojta.kolar@gmail.com
Kompletní fotoreport naleznete zde.