REPORT
Report z koncertu Sophie Hunger od Myclicka
Ano, se začínajícím podzimem jsem byl opravdu "hungry" po hlasu Sophie Hunger... Rád se v tomhle nevlídném ročním období sklouznu po vlně melancholie, navíc Švýcary, když pomineme už v Paláci Akropolis zdomácnělé The Young Gods, tu nemáme každý den! Brzy ta pětka začala, brzy ta pětka skončila, ale obviňovat je z krátkého koncertu jako při nedávném fiasku s partou Groove Armada, nebylo možné. Přidali totiž hned natřikrát, nechyběly ani cover verze jako v případě výtečných Nouvelle Vague na stejném místě a nouze nebyla ani o vtipné scénky. Sophie si ve čtvrtek jednoznačně získala sympatie všech!
Předloni s Erikem, teď úplně sama...
Září mému oblíbenému klubu přálo. Jen namátkou - obstojně zaplněný sál při koncertu slavných zelinářů Vegetable Orchestra, vyprodaný sál při koncertu slavných předělávačů Nouvelle Vague... Bude však také s tak velkým zájmem přijato už druhé vystoupení Sophie Hunger na stejném místě v první říjnový den? Před těmi dvěma roky se tehdy čtyřiadvacetiletá umělkyně nemusela obávat – její rolí bylo "pouze" doprovodit o poznání slavnějšího jazzmana Erika Truffaze, teď však byla v úplně jiné situaci... Musela se spoléhat jenom a jenom na sebe a ke všemu jí nikdo nepředskakoval. Jak jen tohle dopadne? Pár krčících se kabátů a bund v koutě (ano, podzim už je bohužel opravdu tu) prozradilo okamžitě, kolik lidí tomu sladkému hlasu a jejímu muzikantskému kumštu také podlehlo. Ještě několik schodů dolů a je tu krutá pravda - dle odhadu dnes koncert spíše komornějšího charakteru. Sophie tu očekává zatím jen hrstka fanoušků, přičteme-li však ty na toaletách a u obou rozložitých barů plus pár opozdilců, pro něž je osmá hodina pro zábavu příliš brzkou, snad alespoň do poloviny bychom ten sál zaplnit mohli, když i ty řetízky přes cestu na balkón zcela zřetelně dělají ty ty ty!
Akou rečou to hovorítě, Sophie?
Pět minut. Déle tam vzadu za nic na světě čekat nechtěla, na srdci toho měla zřejmě hodně... Před poloprázdný sál teď předstoupila sama samotinká, obyčejná holka s vlasy do uzlu, světla pohasla, ona otevřela pusu a do hrobového ticha zcela acappella vystřihla parádní vokální kus, kterému však rozuměli jen ti vyvolení. Zvláštní věc s téměř až holandským chrochtáním, přesto v tom jejím podání jste myšlenky na ona růžovoučká selátka okamžitě zapudili. To ta barva jejího hlasu ruku v ruce s něhou, kterou ta slůvka protkala! Ani chvilka zaváhání, ani jediné přeřeknutí, žádné kolísání hlasu a sál se poslušně do dvou třetin jako mávnutím kouzelného proutku zaplnil. Tak vida, nakonec to nebude vůbec špatné a když nic jiného, hýbat a dýchat tu půjde mnohem svobodněji. A když jsme u toho dýchání, také kuřáci šli tentokrát do sebe a až na výjimky si svou cigaretku odpustili. Co vám mám povídat, to víte, že jsme jí všichni bez hnutí viseli na rtech a trpělivě čekali, až mikrofonu předá svou poslední hlásku, abychom ji už teď na začátku odměnili bouřlivým potleskem. Velmi těžká a s citem převyprávěná skladba... Jako by tou další už takhle brzy chtěla odkrýt veškeré trumfy, ukryté v kratičkých rukávkách svých šatů.
Kdo žere Radio 1?
Právě Shape jsem si z její poslední desky Monday´s Ghost zamiloval asi nejvíce pro tu nesnesitelnou lehkost bytí i postupnou gradaci, v níž nemáte ani vteřinu na vydechnutí. To už však na pódiu získala společnost. Tam dozadu k bicím teď usedl Julian Sartorius, před ním se s basovkou promenádoval Simon Gerber, kytaru v ruce po její pravačce třímal Christian Prader, zcela vpravo si dusítka u trombónu ještě častěji než ponožky měnil Michael Flury. Jak nám Sophie prozradila, právě on by měl mít mezi námi také svou sestru, která u tohoto koncertu chtěla také být. A tak i jí jsme zatleskali. :) Tleskalo se vlastně velmi často, protože ta mladá Švýcarka měla vzácný dar a hbitě reagovala na každou příležitost. Když se právě při této skladbě z balkónu k zemi odporoučela reklamní plachta Radia 1, ihned se zajímala, zda se nečekaně přepadené návštěvnici něco nestalo a zároveň připojila omluvu, že zřejmě hrají až příliš hlučně... Kdepak, zvuk tu byl vyladěn do posledního detailu a kromě pár zpětných vazeb, které za námi tak surově poslal neopatrný trombonista, bylo vše na svém místě. Co se světel týče, také tady se přemýšlelo a zřejmě i dlouho štelovalo...
English yes, deutsch ja, ale švajcrdojč?!
Obrovské zelené sloupy světla nezůstaly chvíli v klidu a stejně jako tu hudba žila svým bouřlivým životem, také ony poskakovaly poctivě do rytmu, aniž by snad rozptylovaly a ani o milá překvapení nebyla nouze. Osvětlovač si při zvukovce zřejmě udělal značky a tak jim tu v závěru jedné ze skladeb na potemnělém jevišti na střídačku věrně zahořelo pět ohýnků v místech obličejů... Dokonalá iluze a také patřičně žhavá! Až si z toho nečekaného žáru museli odložit. :) "Do you speak english?" zeptala se Sophie náhle. "Sprechen sie deutsch?" pokračovala dále a když se dočkala obou souhlasných odpovědí, spokojeně pronesla: "Áááá, denglish!" Zajímalo ji, jak s námi má vlastně komunikovat, přičemž řeč u ní hraje dost podstatnou roli a sama jich ovládá hned několik, jak jsme se v průběhu koncertu mohli přesvědčit. Jednou použije tu měkkou melodickou francouzštinu, podruhé se spolehne na i pro nás srozumitelnější anglický text, potřetí si sobecky zazpívá jen pro sebe. Tomu zvláštnímu a neskutečně tvrdému hybridu, který označila za "švajcrdojč" tu mohlo rozumět opravdu jen pár rodilých Švýcarů - ti ostatní získali k dobru trochu té exotiky. Přestože bylo tohle vystoupení především o třech kytarách, přičemž španělku Sophie často měnila za téměř metalovou elektriku, důrazný byl také Michael.
Trombón? Pro podzim jako stvořený!
Tak nádherně uplakaný byl ten jeho trombón s patinou a také on měl na ježení všech chloupků v sále velkou zásluhu. To černé klavírní křídlo v levém rohu však také nenechali zahálet - občas na malou židličku usedl kytarista Christian, občas sama vokalistka, přičemž ten duet právě s trombónem byl parádní... Upřeně pozorovala hluboce se nadechujícího Michaela, prsty jí stále předly jednu dlouhou hudební dečku a hlas tak naléhavě prosil o pozornost. Nejraději byste tam za ní nahoru vyběhli, vzali ji do náruče a pohladili po vlasech. Naštěstí vůbec nehrozilo, že by na nás jen přenášela své osobní problémy. O chvilku dříve tu představila zase neobyčejně živý a veselý song s názvem Round And Round, z něhož optimismus jenom stříkal a který ona sama označila za "my favourite ballad." Tedy řeknu vám... Tohle hrát v hlavním vysílacím čase naše rádia, tak už si žádný soubor ve formátu MP3 nikdy nepustím a ucho budu mít stále přilepené na starém tranzistoráku.
A tuhle znáte?
Statická nebyla tahle pětka ani náhodou, stále tu probíhala hra Škatulata, hejbejte se, často odcházeli a zase přicházeli a další a další nástroje brali přitom do rukou. Ať už to byla barokní flétna či zvonkohra nebo tamburína. O pomocné hlasy Michaela a Christiana se Sophie opřela v dalším parádním kousku s názvem Rise & Fall. Zpočátku ufňukaná balada postupně nabírala spád, autorce se prsty po klavíru rozebíhaly stále rychleji a naléhavěji, v závěru jako by mezi těmi třemi došlo konečně k usmíření – vždycky je to o té komunikaci, přeci! :) Obdobně jako Nouvelle Vague před týdnem, kteří si na hudebních krádežích vystavěli kariéru, také ona tu pohladila hned dvěmi cover verzemi a trpělivě a hned třemi větami vždy vysvětlila, co to ten cover vlastně je. :) V tom prvním případě se jednalo o poťouchlou a zároveň melancholií vonící Le Vent Nous Portera, v tom druhém o Dylanovu Like A Rolling Stone, k níž si sympatická Švýcarka připevnila na krk konstrukci s foukací harmonikou. To už řval nadšením celý sál! Přesně hodinu nás tak dobře bavili a pak vzali do zaječích. Pět minut po deváté? Možná, že začali až zbytečně brzy... Vyprosili jsme si jeden přídavek, vyprosili jsme si i druhý přídavek, v němž se blýskli také skladbou Leaving In The Moon, která se objevila ve filmu Přítel, ovšem tentokrát ve zcela netradičním podání!
Jen kousek od nebe a jen kousek od nás.
Svorně překročili hradbu odposlechů, sedli si na ně i před ně a bez použití mikrofonů nám zahráli akusticky. Jako někde u táboráku teď Sophie zasněně předla jako kočka: "Very very close to heaven..." a byla přitom jen na dotek – tohle už byl normální folk! Škoda jen, že ho rušili brebtalové na Malé scéně a věčně práskající dveře díky těm, kteří nutně museli pro tekutiny nebo s tekutinami... A? Vyprosili jsme si i třetí přídavek! Přestože světla v sále už byla zase rozsvícená a oni tak dlouho napínali. Nakonec pochopili, že lepší atmosféru jsme jim tu v tolika lidech už opravdu připravit nemohli a ještě jednu nečekaně přihodili! Zatím se mi ten podzim bez plískanic náramně zamlouvá. Rtuť teploměru přes den stoupá do závratných výšin a večer se člověk zahřeje s lidmi, jež sice připutovali z hor, ale kterým to opravdu zpívá od srdce... Jen tak dál a klidně až do konce března! :)
Video: Sophie Hunger – Leaving In The Moon (live @ Palác Akropolis)
video: martinpreiss
foto: Honza Průša / musicserver.cz prusa@musicserver.cz
Kompletní fotoreport naleznete zde.