Report z koncertu Junior Boys od Myclicka

Letos sice bez Spermu, ale zato s Junior Boys!

Vzpomínáte? Už jednou jsme je měli nadosah, nakonec však byli i z jinak přepychového seznamu účinkujících té pražské zastávky festivalu Electronic Beats vygumováni... Nebylo snad na ně to naše publikum dostatečně připraveno? Co s tím, když si člověk po poslechu alb Junior Boys a Metro Area vypěstuje na hlas Jeremyho Greenspana závislost? Opět k našim slovenským sousedům, kteří jsou stále tolik napřed, alespoň co se počtu zajímavých jmen na metr čtvereční týká. Palec nahoru a nebo raději hned celé dva pro organizátory festivalu Sperm, kteří turné populární formace nenechali bez povšimnutí a do mapy těm třem přikreslili i pražskou zastávku! Že bude živák nachlup stejný, to se dalo tak nějak očekávat, ale proč si znovu nezopakovat něco, co tak pěkně zní? V Bratislavě jim předskočil vtipný britsko-rakouský projekt Trouble Over Tokyo, u nás mohli ze zákulisí koutkem oka na tom přeplněném pódiu pozorovat hodně svéráznou domácí partičku Sporto. Bonus, Arab, Dáda a Kluk tak názorně dokazují, že i bez profilu na fenoménu MySpace může člověk zvesela vyhrávat a jejich obliba formátu MP3 dává také naději všem těm mladým, začínajícím a inspirací prýštícím, kteří stále tak zoufale hledají vydavatele. Éra DIY je zpět! :)

Sporto

Není české jehňátko, nejsou čeští junioři... Došli!

Už pět minut po osmé jejich muzicírování přihlížela početná návštěvnická obec a já jsem si teď připadal asi jako v Jiříkově vidění... Myslí to ten čtyřlístek nahoře vážně a nebo jsme naopak až příliš vážní my dole? Vždyť tohle zní jako první či druhé vystoupení nějaké školní kapely, která si dodala kuráž, opustila prostory staré kůlny a v místní sokolovně konečně hraje pro kámoše. "Musím se smát, když tě slyším říkat punk, chce se mi blejt, když tě slyším říkat DIY!" teď zpíval, respektive odříkával jejich vokalista do mikrofonu hlasem, nad nímž se určitě tam vzadu musel Jeremy pousmát. Zvuk byl až nepříjemně plochý, choreografie nulová stejně jako sladěnost "kostýmů." Vážně jako parta obyčejných kluků, která třeba jednou bude slavná a třeba taky ne. Absolutně nezařaditelní, absolutně nepřirovnatelní, zcela bez debat originál se vším všudy a s plnou parádou – pokud byl právě tohle záměr s větší než malou špetkou recese a nadsázky, pak se to povedlo dokonale! Ano, poslední dobou jsme až příliš vážní a potřebujeme se uvolnit... Á propos - jaký je váš osobní tip pro tuzemskou předkapelu Junior Boys? Stejně jako v případě Lamb před týdnem, tu nikdo takový není, tak co už... A přesně sem bych potřeboval, aby někdo urychleně vymyslel smajlíka, který mávne rukou! :)

Znáte někdo kanadského výrobce hodinek? :)

V závěru toho podivného koncertu se ještě Sporto stihli sami hrdě pochválit v rámci uřvaného Manifestu a pár minut po tři čtvrtě na devět vyklidili pole. Vždyť už v devět to vypukne a aby si mohl Jeremy vyjít s kytarou na promenádu, ty jejich nástroje teď musely zpátky do kůlny! Oni to měli s projekcí (mimochodem velmi příjemnou) včetně promítání na balkón, který teď slouží už jenom jako držák obrovského plátna, Junior Boys se i tentokrát bez pastvy pro naše oči obešli... Škoda, najednou bylo v sále až příliš světlých ploch včetně zapnutých plazmových obrazovek, které té kontrastní hře světel až nebezpečně překážely. Zdálo se, že také kanadské hodinky jsou velmi přesné a informaci na rozvěšených line-upech dodrželi do puntíku, stejně jako zvukaři jejich technický rider. Tedy nalevo opět Matt Didemus za obrovské množství potenciometrů a technických vynálezů, tam dozadu na hanbu jejich doprovodný bubeník, který byl v té černé kožené bundě před závěsem stejné barvy sotva vidět a vpravo si kolmo k hraně pódia postavil klávesy on. Mého srdce šampión! Opět Jeremy, opět ten dřevorubecký look, opět stejná flanelová košile, v níž se zřejmě cítí tak dobře. Že je stařičký Moog ve stále dobré kondici, prozradil Matt už v úvodní, tak příjemně vrzající Hazel. Panečku - tak přesně tyhle basy i tahle dynamika Sporto tolik chyběla. Najednou to po celém sále rozkvetlo do nádherných barev, až uši přecházely...

Junior Bys

Junior Boys? Příliš statický živák.

Žádná rýma, žádné nachlazení, vše v naprostém pořádku a Jeremy opět podával prvotřídní výkon. Jak on to jen dělá, že máte se zavřenýma očima pocit, že posloucháte zas a znovu to poslední tolik osvěžující CD Begone Dull Care? Hned v následující Parallel Lines vyvrátil krátkou rozehrávkou na klávesy všechny pochyby o tom, že by snad podváděli a jeli na playback a Junior Boys teď svorně tempo ještě více sundali dolů. Docela odvaha v zemi, kde se rychlost bicího automatu řeší neustále a jen to nejvíc rozjuchané je přece teprve to dobré a jedinečné... Zatím spíše vlažný potlesk a jen jeden vzrušený výkřik - uvidíme, zda se situace zlepší. To dusno, příliš světla a naopak absence mlhy a efektů rozdmýchání nálady příliš nepomohlo. Naštěstí odkrýval osvětlovač své trumfy postupně, vždyť měl na ta překvapení celou dlouhou hodinu. Nebo snad krátkou? Muzika parádní, hlas parádní, zvuk parádní, ale oči, ty se poněkud nudou přivíraly... Bubeník až příliš utopený vzadu, Matt to s mimikou a výkruty do stran za svými černými krabicemi také nepřeháněl, takže nakonec jen Jeremy popíral fyzikální zákony, když poměrně často měnil postávání za synťáky za škádlení kytary s lahodným zvukem. Existuje vlastně něco, co on nedokáže?

"Pojďte, zatleskáme si!"

Nezůstalo však pouze u skladeb na první poslech unylých a plných zamyšlení, přívlastkem svižnější už se dala označit pecka Work, v níž Mattovy mašinky tak příjemně předly a zároveň úspěšně hypnotizovaly... Přestože Jeremy nebyl velkým mluvkou, tak za to, že je v Praze vůbec poprvé, se nám skoro omluvil. :) Do repertoáru následně zařadili také jednu ze svých prvních věcí s názvem Birthday, která se objevila také na jejich debutu a srdce všech novoromantiků v sále musela zaplesat. Nádherná balada, v níž kupodivu to množství ruchů nikterak nepřekáží. Sladkou naivitou osmdesátek zavoněla Bits & Pieces – kéž by jen takovéhle popiny hrála naše rádia, tahle věc přece nemůže ani mladší, ba ani starší ročníky urazit nebo snad tahle země není pro mladý? Jeremy si moc dobře uvědomoval, že především na něho se teď soustředí valná většina očí v sále a pokud se mu zrovna nerozeběhly prsty po klaviatuře či jeho kytara právě odpočívala, s rukama nad hlavou tleskal alespoň do rytmu... Přesně, ten zvuk dvou dlaní byl tehdy tak populární a jejich hudba ho má v sobě opravdu často. Inkriminovaná desátá se pomalu blížila, ach ta hodina je zatraceně málo. :(

Celou dobu nic a pak je skoro nechtějí pustit...

Tak ještě poněkud uvzdychanou a díky Moogu i patřičně mňoukavou In The Morning takhle v podvečer a pak už zřejmě na kutě. :( Vida, najednou pochopili, že o to, co si zaplatili, již brzy přijdou a přídavek si silně nárokovali. Vrátili se, ani příliš nenapínali a pak se to stalo! Přesně teď jsem zalitoval, že také tenhle báječný koncert nemůže proběhnout i u nás pod širým nebem a tím spouštěcím mechanismem se stala závěrečná skladba Under The Sun. Jak poetické. :) Úplně se mi vybavily všechny ty Jelení příkopy koncem devadesátých let a ta úžasná atmosféra v podhradí. Teprve tam by tahle desetiminutová věc plná zvratů náležitě vyzněla - měla by být povinně podávána pod širým nebem a v tuto hodinu již patřičně vychlazená. Táhlé plochy tolik chlácholily, ta zvonivá kytara tak skvěle uklidňovala a rozostřený efekt v závěru se dal přirovnat snad jen ke zhoupnutí na horské dráze, když se vozík řítí za obrovského řevu téměř kolmo k zemi. Jeremy stejně jako v Bratislavě ke svému efektu v závěru poklekl a vy jste si tolik přáli, aby tahle věc nikdy neskončila. Tedy vlastně my všichni jsme si to přáli - konečně! Konečně ta jiskra přeskočila soudě podle toho nadšení. Pozdě, právě bylo deset hodin. :( A dál? Uklízet, stěhovat, rozpojovat a zapojovat. V Roxy už klasika, nikde jinde DJ na své pracoviště nečeká tři čtvrtě hodiny, pravda tihle byli tři. :)

Mmm... MMMIDI LIDI I Love You!

Ano, konečně MIDI LIDI tak, jak je neznáme, proč by si vlastně i oni nemohli za sebe poskládat své oblíbené kousky, které ve volném čase poslouchají a které je také zřejmě inspirují. I za DJ pult se postavili stejně jako při vlastním živáku s Markétou uprostřed, jen ta druhá sluchátka byla na první pohled poněkud zbytečná. :) Přestože začali pro zcela prázdný sál, už krátce po jedenácté se alespoň z poloviny opět naplnil a vstříc jim vycházel parádní zvuk, na němž klasika Mmm... Skyscraper I Love You od Underworld zněla opravdu přepychově! Tohle však nebyl jen set pro pamětníky, míchali svorně nové i staré, (těžko říci, jak přesně si své role rozdělili) a i tentokrát u toho Petr Marek teatrálně rozhazoval rukama, dával oči v sloup a refrény si prozpěvoval... Snažili se bavit a to jim vycházelo na jedničku. Takže sečteno, podtrženo – jen více setů od téhle trojky! Tedy pouze za předpokladu, že si to užívají stejně jako předváděčku té vlastní produkce. :) Tak přesně tohle jsem po rozpačitém úvodu i rozpačitém přijetí hlavní hvězdy potřeboval, jen jsem se tak dlouho zdržet nemohl... :( I tak díky za báječný úterní večer ve skvělé společnosti!  

foto: MHD mhd@techno.cz