Report z festivalu Melt!: Továrna na hudební absolutno (1. část)

Na ten okamžik se nedá zapomenout. Jakmile jsme v červnu roku 2006 zjistili, že Aphex Twin bude takřka nadosah, bylo rozhodnuto. Do technického skanzenu Ferropolis, vytvořeného ze starých obřích rypadel na umělém poloostrově, jsme se tehdy vydali jen na jeden večer, ale i tak to stačilo přebít všechny mé dosavadní hudební zážitky – a nešlo jen o slastně sadistický Twinův set, ale třeba i načechranou elektroniku projektu Nightmares On Wax, která získala pod zrezivělými obry nezapomenutelnou dimenzi.

Od té doby jsem na Melt! "zanevřel". Asi jsem se bál, aby mi další ročníky nevzaly ten nadpozemský zážitek z první návštěvy. Letos však nešlo stát opodál. Festival nabídl nabobtnalý line-up, díky němuž se zařadil mezi jednu z nejprogresivnějších světových přehlídek. A neříkám to jen kvůli tomu, že se do Ferropole znovu vrátil Aphex Twin. A poprvé v historii bylo vyprodáno.

Špatné časy dubstepu

Dusným pátkem se rychle ženeme německými dálnicemi, abychom stihli zavčasu postavit stany a ještě se před začátkem letošního Melt!u se vykoupali v jezeře. Sotva vystoupíme z auta, strhne se obrovská bouře a přívalový liják. Není se kde schovat, prší i pod pláštěnku. Jenže kromě promoklých baťohů déšť způsobil i daleko zásadnější problémy. Prvním je, že voda vyplavila RBMA Floor, kde se měl hned ze startu předvést rumunský dubstepový hybatel TRG. Stage musí být přesunuta a jeho vystoupení je bez náhrady zrušeno. Nálada klesá.

Do kuráže si mě však, letos už potřetí, bere Jazzanova. Za mikrofonem pouze s Paulem Randolphem a znovu obměněnou sestavou. Chybějící ženský element zpěvačky Claury Hill je znát, kapela se chová živočišněji a do jindy zasněných melodií proniká mnohem víc syntetické počítačové energie. Chlapci utržení ze řetězu si to užívají, Randolph působí sebejistěji, slušně zaplněná krytá Gemini Stage se baví.

RBMA Floor v náhradních prostorech se podařilo zprovoznit, přichází čas Tima Exilea. A i on stejně jako Jazzanova působí mnohem hruběji než na Wilsonicu. Tohle není ten showman, který se procházel mezi slovenským publikem a bavil přítomné slečny. Teď se projevil coby útočník vybavený breakcorovými beaty a amenovými sekvencemi, které doplňuje pokřiky do mikrofonů stylizovanými do tradičních raveových smyček. Tahle hudba má hodně podobného s vystoupením DJ Donny Summer (Jasona Forresta) na loňském Spermu, ale Exile je přeće jen víc sofistikovaný. Rytmus je sice zběsilý, ale chytatelný. Po půl hodině setu jej zvukaři vypínají, aby se spravil časový skluz v line-upu. Špatný vtip? Ne, třicet minut a dost.

Přecházím na přeplněné prostranství před hlavní scénou, kde německý dav vyčkává na snivé elektroniky Röyksopp. Torbjorn Brundtland a Svein Berge se zpěvačkou a snědým basákem ale zřejmě nemají důvod snít. Po skotačivé Happy Up Here z aktuální desky Junior se vracejí na svůj počátek – osm roků staré Eple či Remind Me jsou z obřího zvukového systému (obepíná celé čelo pódia kromě střechy) odpáleny jak tříštivé průrazné rakety, jejichž atmosférické střepiny se zapichují do každého z tisíců stojících. Taneční hudba vyvolávající blažené úsměvy a především argument, že i oldskůl dokáže s přehledem porazit současnost.

Přichází dubstepové intermezzo. Skream, Benga & MC Justice aka Magnetic Man ukázali, proč tenhle žánr možná zakrní. Oba mladí DJové jsou sice dost kontroverzní, ale také, bohužel, jedni z nejznámějších. Desky do sebe skoro nemíchají, rewindují každé dvě minuty a MC na nás pokřikuje jednoduché fráze, o delší deklamaci se pokouší jen ve slabších chvilkách. Dav moc nevnímají, hrají pro hustě obsazenou backstage. Mou důvěru měl tak kmet Kode 9 a jeho vokalista Spaceape. Jenže tihle dva jen brouzdali po povrchu a jejich mainstreamové melodie (respektive tuctové pokřiky) vzbudily spíš rozpaky.

Větrná smršť

Je tu tak jistota – Aphex Twin ve společném setu s Heckerem. Richard D. James je sice introvert, který s publikem příliš nekomunikuje, ale teď jeho uzavřenost dosáhla vrcholu. Spolu s kolegou se zabarikádoval mezi dvě stěny odposlechů a jeden monitor, na němž probíhala (stejně jako na obrovském plátně) videoprojekce. Po sonicky sadistickém intru je ochromen soundsystem, desítky položených a zavěšených reprobeden v nižších frekvencích jen škvrčí. Ti dva na pódiu to ovšem netuší. Jak by mohli, když se vůbec nedívají dolů. Závada je opravena, Twin pouští rovné pasáže, Němci šílí (to, že naši západní sousedé milují rovný beat, jsem si ověřil už nespočetněkrát). Aphex & Hecker nezacházejí do zbytečných extrémů, líbivost setu podtrhují dubstepovým intermezzem. Tři roky je dlouhá doba, ale v roce 2006 byl Twin v lepší formě. Nebál se několikaminutových zabijáckých drill´n´bassových pasáží. Teď se chová mnohem vlažněji, jeho líné beaty občas burcované analogovým skřípěním a techhouseovými smyčkami se však davu zamlouvají. Koncert to byl bezpochyby dobrý, ale už ne tak zásadní. Jako vyvrcholení pomalejší páteční noci se však hodil.

Začíná poprchávat, jdu spát, za pár minut přichází nad Ferropoli hrozivá větrná smršť. Nekryté scény kvůli silnému větru a lijáku končí, Moderat, Trentemoller a Klute si tu letos bohužel nezahrají.