Report z koncertu Nine Inch Nails od Myclicka

Nejdřív Eden, pak O2 Arena, příště snad celý fesťák s NIN?

Jenom po očku jsem v tom vagónu metra pár minut před osmou pozoroval své spolucestující, kteří na každé zastávce s tupým výrazem ve tváři přistoupili. Málo černé, až příliš barviček - ti za kulturou rozhodně nesměřují, ti se po náročné práci těší, až se zase hezky rozvalí před telku na kanape. Nevzali si snad organizátoři tentokrát do rukou až příliš velké sousto? Nebude snažení nového kvarteta přihlížet jen hrstka věrných na ochozech i přesto, že umělé snížení (respektive promotérskou hantýrkou omezení) kapacity bylo dopředu přislíbeno? Tak ne, to jen špatný vagónek jsem si pro své putování tím dlouhým a symbolicky černým tunelem vybral... Na stanici Českomoravská černočerná armáda okamžitě zaplnila nástupiště a papírovou ceduli s výmluvným nápisem "Koupím lístek!" teď ve vzduchu držel jeden z ní. Uspěl okamžitě! Nakonec tedy až taková návštěvnost? Takže příště už také na Slávii? Mumraj před tím kulatým monstrem byl pracovníky ochranky koordinován ještě před vstupem do jednotlivých bran. Nejprve mezi dvě natažené pásky doleva, pak pro změnu doprava, potom zase doleva a tak pořád dokola a až po pěti minutách absolvování téhle disciplíny počkat na pokyn. Teprve pak do košíčku odložit veškeré kovy z kapes a nechat se naskenovat...

Předloni živák skutečný, letos jen uřvaný chlapík s mašinkami.

Teď už jen podle tří čísel na lístku najít tu správnou kóji, tu správnou řadu a to jediné možné sedátko. Vlastně ne, ještě ne - ještě půl litru akční coly do ruky! 45 je moc, třicet tak akorát. Jen člověk vystrčil hlavu na ochoz tribuny, málem mu byla tou tlakovou vlnou od krku utržena. Předloni dostali privilegium předskokana svorně čtyři muzikanti formace The Dandy Warhols, letos se štěstí usmálo na pouze jednočlenný projekt Alec Empire. I když... Alex sám teď velmi rozezlen balancoval na hraně pódia, s mikrofonem v ruce běhal tam a zase zpátky, v jednom okamžiku z té dvoumetrové výšky seskočil přímo před fanoušky do území nikoho, aby si odvážně s těmi nejbližšími stiskl ruku a právě k ruce to někoho chtělo. Někoho, kdo mu bude při tomhle dobrovolném tělocviku alespoň mačkat čudlíky s další povalující se písničkou na disku, jemně ji efektovat a tvářit se přitom důležitě. Na koho jiného se asi tak mohl spolehnout, než na svou kámošku z Atari Teenage Riot? Právě Nic Endo mu ve vypjatých momentech teď v refrénech ještě dělala křoví, přesto i takhle ve dvou působili na tom obrovském pódiu s komínkem pár mašinek k dispozici jako ztracenci. Ještě štěstí, že podstatnou část z něho zabíralo obrovské množství kovových ramp s reflektory – to zas bude účet za elektriku! :)

Pro Carl Craiga? Ne, pro Carl Craga!

Elektronická smršť všech zvuků a pazvuků a tříštících se efektů byla podkopávána opravdu vehementním bicím diktátem, Alex z plna hrdla hulákal na obě strany a svému zbrusu novému EP Shivers tu nemohl dělat lepší reklamu. V působivé Control Drug nejprve smířlivým tónem několikrát nabádal k polykání té zázračné pilulky, pak jako by chtěl na plné pecky ukázat, jakou reakci ten prášek v jeho těle vyvolal, dal se do divokého běsnění a málem si nadobro vyřval hlasivky. Takoví Prodigy jsou proti téhle muzice velmi slabým čajíčkem a zřejmě ne nadarmo Alex svůj label před časem pojmenoval jako Digital Hardcore Recordings. :) Přestože o silné nosné, ba téměř až fanfárovité, melodie není v jeho tvorbě nouze, jak jsme se ostatně mohli na vlastní uši přesvědčit i díky The Ride či pěkně rozpustilé New Man, rád ukazuje také svou hrubou tvář. To si do mixážního pultu bez ladu s skladu natahá vše, co mu přijde pod ruce a dokud se agrese a hluk nedostanou do bodu varu, výsledek ven prostě nepustí. Konkrétně Revolution Action tu svou silou málem vytrhala sedačky z řady a kdo si uši ucpal špunty, ten rozhodně neprohloupil! Jednu ze skladeb věnoval dalšímu ze členů ATR Carlu Cragovi a přestože byl jen takhle maličký, pozornost si dokázal vyřvat a půdu pro hlavní hvězdu večera vhodně nakypřit. Škoda jen, že na něho nemohli navázat okamžitě - od půl deváté, kdy Alex s Nic zmizeli s máváním do zákulisí a ostrá světla teď rozpalující se návštěvníky vyhnala zpátky do chodeb, se na pódiu začalo s přestavbou.

"Nalaď to, máš na to pět minut..."

Dobrou půlhodinku se tu dolaďovaly poslední drobnosti, aby vše proběhlo bez zádrhelů, pak i ten poslední z techniků konečně z pódia zmizel a nastala dramatická pauza, při níž se plocha dole zaplnila do úplně posledního místečka, zatímco ochozy zůstávaly prořídlé... Ještě pět minut, světla potemněla a máme je tu znovu, respektive jeho a trio, na které se v rámci letošního turné spoléhá. Robin Finck se svou dlouhokrkou krasavicí tedy co nejvíce doprava, Justin Meldal-Johnsen zcela vlevo, bicí i synťáky bude mít teď tam vzadu pod palci mladý bicák Ilan Rubin. Už teď v úvodu dokázal, že je nejen velmi přesný, ale má v pažích tolik síly, že si mikrofony poslal k zemi, naštěstí tu byla spousta ochotných pomocníků kolem. A dva dole v "garáži" ladili po celý koncert vše strunné, co se k nim s pětiminutovými intervaly dostávalo – zas a znovu. Jejich frontman, který ani po těch dvou letech charisma prostě nedokázal ztratit, do řevu všech, co tu na ně čekali a s prvními vybrnkávanými tóny kytar, přistoupil k mikrofonu a to Somewhat Damaged vše odstartovala. Už u čtvrté March Of The Pigs, v níž tak procítěně tu nečekaně uvolněnou frázi "Now doesn't it make you feel better?" ještě více protáhl, vám to došlo.

Prasátka? Jak aktuální téma...

Před dvěma roky se v té první půlce soustředil pouze na skladby z tehdy posledního alba Year Zero, tohle bude zřejmě koncert plný těch NEJ pecek, které za těch dvacet let stihl ve studiu poskládat dohromady. Prima, alespoň se nechce opakovat! A neopakoval se ani v projekci... Tehdy zaujal s téměř kraftwerkovskou image, když za dlouhými kovovými proužky, na nichž do rytmu pulzovalo zelené světlo, se svými kumpány postával za syntezátory, teď si vymyslel opět něco nového. Všichni už víme, jaká obrovská síla se skrývá v jednoduchosti, proč tedy jen nevzít větší množství světel pro vytvoření několika velkých obdélníků? Musí být tedy velmi výkonná na tak velkou halu, aby patřičně vynikla a musí být také povinně propojena s řídící jednotkou - pak už je jen zahalit chuchvalcem mlhy a šikovný osvětlovač dokáže zázraky... A tenhle uprostřed haly Nine Inch Nails opravdu miloval – svlečený byl do půl těla, skákal tak metr vysoko, zpíval si s Trentem jeho text a divoce lomcoval vším, s čím jen na pultu mohl pohnout. Nádherné oslepující a žhavé obrazce těm čtyřem za zády vznikaly a snad si jich v tom zápalu alespoň povšimli. :) Piggy, tedy jen další z prasečích skladeb, vhodně navázala a při tom jeho zvolání: "Hey, pig, yeah, you!" se žádný z fanoušků neurazil.

"Dobrý den, jmenuju se Trent a rád bych koupil padesát tamburín!"

Vůbec, ani trošku – naopak! Už teď se odvázali, už teď s ním zplna hrdla tuhle nádhernou a příjemně odlehčenou věc zpívali a už zase se chloupky stavěly do pozoru. Robin tu svou sólovkou jemně pohladil a volba muzikantů snad nemohla dopadnout lépe - tohle byli skuteční experti! On si následně užil i krásně znělý xylofon, bubeník zase zvládal hrát bravurně i na synťáky za sebou, basák si pro efekt zadrnkal na skutečný kontrabas, samotný kápo si kromě hry na druhou kytaru nechával od pověřených osob přivážet čas od času klaviaturu plnou bílých i černých klapek blíže k rozvášněným divákům, aby je alespoň na chvilku ochladil. Konkrétně koncovka skladby Metal, která tu překvapivě zazněla v interpretaci od tolik uznávaného šikuly Garyho Numana, patřila k blyštivým ozdobám tohoto vystoupení a za velmi citlivé podání mu právem ten silný aplaus náležel. Je to zkrátka všeuměl! Tamburínu potřeboval Trent pouze v jednom případě a tak se jí také mohl zbavit – kdopak se asi stal oním šťastlivcem? Atmosféra se dala nakrájet na kousíčky. Na tu křehkou a podmanivou The Fragile jsme čekali všichni a také tentokrát se dočkali a přestože jeho hlasivky v předchozích případech dostaly řádně zabrat, ještě stále neochraptěl, ještě stále se do ní položil tak, že jste mu tu naléhavost textu snadno uvěřili. Finále pár minut po půl jedenácté patřilo kromě balady Hurt už jen silným melodickým kusům The Hand That Feeds a Head Like A Hole, v nichž excelovaly všechny tři kytary. Působily snad ty rozsvícené zapalovače před nimi jako kýč? Možná, ale to stmelení všech fandů téhle muziky bylo i v tomto obrovském prostoru opravdu cítit!

Nechá si je a nebo je také pustí k vodě?!

A pak zase hezky od podlahy a byl to báječný pohled... Celá hala skákala do rytmu, ruce nad hlavou teď svorně kynuly a také uvaděči v jednotlivých koridorech byli daleko shovívavější. Zatímco ještě před půl hodinou trpělivě každého usazovali do příslušné řady, aby zůstaly únikové cesty pro případ nebezpečí volné, teď vydržel sedět opravdu jen málokdo a natřásající se fandové i na ochozech pěli spolu s ním... Přidají? Ale jistě! Po pár minutách podstatně uvolněnější Echoplex a chvíli nato vlastní pojetí Dead Souls od Joy Division za bouřlivého potlesku. Milovali ho, milovali je – ano, píši to nerad, ale přestože mě předloňský koncert hodně bavil, tenhle byl ještě lepší. Pevně věřím, že tentokrát si své spoluhráče Trent Reznor ponechá co možná nejdéle, tihle se opravdu osvědčili, těmhle jste stoprocentně věřili... Tak ještě In This Twilight s vyhlídkou na další přídavek, ale u vyhlídky už jen zůstalo. Stejně jako u možnosti, že se Trentovi rozváže jazyk. Ani tentokrát se do hlubokých filozofických úvah nepouštěl a kromě představení parťáků a slov díků jsme z něho nedostali už ani tu slabiku. Nevadí. To, co děláš, děláš moc dobře a proto nás na Tebe chodí čím dál víc... My díky!

P.S. Rád bych vám sem přihodil i pár obrázků pro ilustraci, ale management kapely půl hodiny před vystoupením zakázal z blíže nespecifikovaných důvodů všem fotografům pod pódium vstup. :(

Videa: kakika88, Stephxxx