Report z Instinktive Beat - Honeypot Special s Joshem Winkem

Hned na úvod musím poznamenat, že tento report z Honeypot special, která patřila do pražské série Instinktive Beat, je zaměřen velice subjektivně, ačkoliv snaha o jistý objektivní pohled se v něm možná dá nalézt také.

Takže hned od začátku, ať se brzy dostaneme na konec... Poněvadž jsem ještě doposud neměl tu čest poslechnout si umění slavného to pána Joshe Winka jako DJ, velice mne potěšila možnost si ho v pátek 15.11. poslechnout v prostoru Abaton, a to dokonce při jeho české premiéře s Final Scratch.

Na místo jsem dorazil poměrně brzy (což bylo zapříčiněno využitím speciální nabídky od pořádající agentury BeesWax opravňující mě a několik desítek ne-li stovek osob k volnému vstupu, tudíž bez placení), a protože toto byla i moje první návštěva Abatonu, měl jsem dostatek času na seznámení s ním. Nejprve jsem se zde nemohl dobře zorientovat, za chvíli jsem však již poznal všechna zákoutí tohoto zajímavého místa a v očekávání jsem se uložil na plážové lehátko (velice, ale skutečně velice vhodný nápad) a začal relaxovat. V tu dobu se už z hlavního podia ozývala hudba, za kterou měla být zodpovědná Lucca. To jsem ještě na parket nešel, zato jsem na krátkou chvíli navštívil d'n'b stage, kde se už několik lidí pohybovalo ve svém oblíbeném rytmu.

Asi v půl dvanácté jsem konečně dorazil na hlavní parket. Za gramofony v tu chvíli stál Luger - DJ, kterého osobně vůbec neznám. V svém setu přecházel od poklidnějšího house k trošku energičtějšímu tech-house. Tyto přechody však byly v Lugerově setu poněkud (pro mne osobně) nedobře zvládnuté, protože když zahrál dva tři rychlejší tracky, tak zase zpomalil, pak zase zrychlil, zase zpomalil, zase... Jako kdyby se nemohl ke kterému stylu se má pro poměrně již dost lidí na parketě rozhodnout.

A pak TO přišlo. Tímto TO myslím Joshe Winka. V jednu hodinu nastoupil tento nevelký Američan, připravil si malinkatý notebook, zapojil pár kabelů a dal se do toho. Parket byl v tu chvíli naprosto přeplněný. Řev, pískání, tleskání... to bylo přivítání. Následující tři hodiny byly pro mne naprostou jízdou, už ani nevím, kdy jsem se naposledy tak dobře bavil. Na Joshovi byl vidět rozdíl mezi diskjockeyem (v tomto případě spíše MP3-jockeyem) a diskplayerem, který je v na akcích vidět bohužel často. Myslím si, že tento názor sdíleli všichni přítomní a na usměvavém Joshovi bylo vidět, že si dnešní noc také užívá. Jeho styl se nedá přirovnat k ničemu, co je v našich českých vodách ke slyšení. Velice našláplé a energické tracky při kterých se každý musel pouze smát a skákat hodně vysoko. Mezi těmito skladbami se často objevily poměrně staré nahrávky (např. Stella od Jam & Spoon apod.) a chvílemi měl člověk pocit, že se vrátil do zlatých časů ravu. Zde se dá říci skutečně jen jedno, kdo nebyl o hodně přišel.

Co mne trochu mrzelo, byla poměrně slabá světelná aparatura (počáteční problémy s projekcí byly naštěstí vyřešeny). Nevím, zda-li to byl od pořadatelů záměr nebo zda-li tamější prostory jsou nějakým způsobem limitující, ale podle mne bylo možno nabídnout návštěvníkům trošičku více.

Ve čtyři hodiny se s námi Josh rozloučil "vzdychavým" trackem, který určitě pro mnohé dostatečně vyjádřil smutný pocit, že tento dozajista mág, už odchází. Znovu křik, tleskání...

Pak nastoupila LaDiDa. Nevím, jestli jsem byl tak hodně ovlivněn předcházejícím vystoupením, ale její výkon mne nijak nezaujal. Možná to bylo i proto, že po pěti hodinách nonstop na parketě, jsem už byl trochu unavený a potřeboval jsem si odpočinout. Proto jsem zamířil se podívat i do ostatních místností, kde jsem nabíral poslední síly. O tom, co se hrálo zde nemohu moc napsat, neboť jsem na jednotlivých patrech trávil pouze krátkou dobu, ale podle počtu lidí se dalo usuzovat, že i tyto styly si dokázaly pro tento večer (či spíše noc) najít spoustu svých fanoušků.

Nakonec jsem se ještě jednou vrátil na hlavní podium, kde se ještě tancovalo pod vedením LaDiDy, která předvedla stále ještě početnému publiku, že umí hrát na trumpetu, udělala několik tanečních kroků, na minutu přesně (přesnost je výsada králů, že...) v šest hodin ráno sundala poslední desku z gramofonů a výmluvným gestem nás poslala do... postele spát. Takže i já jsem se tedy vydal ještě téměř noční, mlhavou, sobotní Prahou na padesátikilometrovou cestu domů.

Tato akce byla skutečně (alespoň pro mne) výjimečná, ale až se k ní v mysli budu časem někdy vracet, tak si asi jako první (a možná jedinou věc ) vzpomenu na neskutečné (slovo geniální bych nerad použil, i když by se možná také hodilo) vystoupení Joshe Winka.