Report z koncertu Ladytron od Myclicka

Také bych protestoval s The Art Of Noise za takových podmínek...

Skoro jsem je v tom červenci obrečel, na druhou stranu mi ten snivý nádech jejich písniček, ty něžné hlasy a melodie, které se z hlavy tak zatraceně špatně dostávají, pasují k tomu netradičnímu podzimu naprosto přirozeně. Vinou promotéra jsem o ně přišel letos, vinou svou o jejich polovinu před dvěma roky, kdy tu u nás protočili alespoň své oblíbené nosiče. Potřetí už ne - hezké melodie mám rád a hezkých melodií není nikdy dost. Historie se opakuje a také tentokrát jsme si zahráli s Lucerna Music Barem společenskou hru Odhadni, kdy se brána otevře! Ti, co tipovali navzdory dvěma údajům k dispozici osmou, ti se stali nakonec vítězi tohoto klání. A jaká že cena byla právě v banku? Set dvojice The Fakes, která měla z malého výklenku vpravo od pódia patřičně nažhavit atmosféru. Což o to, oba mladí pánové se opravdu snažili a navzdory svému názvu i krátké době působení v domácích klubech, míchají už čím dál lépe. Tentokrát jim však pořadatel dal do vínku slušný handicap: "Bavte ty lidi, co budou postupně přicházet, když každá skladba z těch vašich CDček, která máte tolik rádi, bude znít tak nepřirozeně a tak přebuzeně... No jen si to zkuste!" Já se chytl až při zajímavém bootlegu se stařičkými The Art Of Noise s o poznání mladšími The Prodigy, jinak mi v té změti zvuků, pazvuků a překvapivě také s poměrně vražedným tempem pro začátek večera dělalo problém cokoliv rozeznat. Bylo tři čtvrtě na devět, sál se zatím plnil velmi sporadicky a ten zvuk tolik odpuzoval. :(

The Fakes

Tak ještě bílé ručníčky pro černočernou kapelu a jde se na věc!

Ještě stále jsem doufal, že si hlavní hvězda večera na zvukovce ten svůj křišťál patřičně vybrousila a jako vždy budeme na tomto místě svědky vynikajícího zážitku s vynikajícím zvukem. Ještě stále zbývalo mnoho času pro doplnění pitného režimu či naopak návštěvu toalety, komu byla zima, ten se zde mohl přiodít do triček, která s Ladytron tolik souvisela či si pořídit dárek pro takové to domácí poslouchání. Krátce po čtvrt na deset se na pódium vyhoupl muž s bělostnými ručníky, které se vzhledem ke stále stoupající teplotě v sále budou zcela určitě hodit... Krátce nato se světla zbarvila do ruda a po pěti minutách se sál konečně ponořil do hlubokého ticha. Prima, tohle je mnohem lepší, než ten hluk předtím. :( Zařval jeden, zařval druhý, třetí, pódium teď bylo nasvíceno do modra, mírně zamlženo a intro s ethno motivy těm v zákulisí po krátkém napínání posloužilo k zabrání jejich naučených pozic. Střed toho rozložitého pódia teď patřil jenom jim, těm opravdovým Ladytron, zatímco do stran v té zadní části byli vytěsněni jejich hosté, tedy zcela vpravo hráč na basovku, vlevo ke zvukařovi zase jejich koncertní bicák. Vedle něho pak směrem ke svému combu velmi často pochodoval kytarista Daniel Hunt, ty ostatní hudební nástroje byly napevno uschovány v tom množství krabiček propojených s klávesnicemi. Slabost pro syntetiku je tedy u nich velmi zřetelná! :) Své doupě z bílých a černých klapek umístil do středu pódia Reuben Wu, na jeho okraji pak za dalšími hracími skřínkami postávaly obě vokalistky. V té levé části za Korgem s několika kytarovými efekty Mira, po její levici Helen.

Daniel Hunt

"Miro, my vůbec netušíme, co jsi nám to vlastně chtěla říct, nezlob se!"

A právě černá kočka Mira s tolik pronikavým pohledem byla tou první, kdo se ve skladbě Black Cat ten večer dostal ke slovu... Přestože je také na desce její zpěv překryt těžkými klávesovými duchnami, tentokrát to bylo opravdu zoufalé. :( Otevírala pusu, v pozadí jste slyšeli nějaký náznak slov, ale o čem asi ta dáma ze Sofie zpívá, to nám zůstalo utajeno. Tedy představujte si, co by to tak mohlo být a hned jak dorazíte domů, ta slovíčka s povzdechem: “Aha, tak takhle ona to myslela,“ si sami vylovte z bookletu či zaměstnejte některý z těch mnoha internetových vyhledávačů. Ještě pořád jsem věřil tomu, že zvukař půjde do sebe a všechny ty zahuhlané frekvence v průběhu koncertu vyčistí, poopraví či konečně odhalí překážku - vždyť na to bude mít nejméně hodinu! Zatím to kolem nás všech spíše drnčelo a rezonovalo. :( Druhá Helen nebyla naštěstí tolik upozaděná a jí už jste spolu s odezíráním ze rtů refrén následující Runaway rozumět mohli. Jen ty melodické party, které doma tak vřele objímají, tady jako by vás od sebe spíše odstrkovaly. :( Ten pro oba tolik důležitý náboj mezi muzikantem a jeho tvorbu hltajícím fanouškem tak vážně přeskočit nemohl a až na opravdu zanícené fandy byla nálada velmi vlažná. Přesto se i tentokrát po každém odehraném kusu tahle šestice dočkala salv potlesku - oni přece za nic nemohli, oni se snažili! I když... Své fanoušky kontaktovali opravdu jen minimálně a pomineme-li Miru, která svým uhrančivým pohledem vyloženě probodávala, tak by se tahle image dala nazvat Ledové královny v pohřebních róbách. Prostě jen tak hráli, zpívali a za potlesk ještě samozřejmě zdvořile poděkovali...

Jak jen se řekne bulharsky překvapení?

Pouze v jednom případě Mira utrousila, že jsou v Praze poprvé, aby poté velmi stylově, když jsme u těch čísel, přihodili skladbu Seventeen. Show byla také velmi chudá na překvapení a pokud se jejich příznivci těšili na nové aranže či třeba akustické kulturní vložky, pak se tu bohužel setkali s jen důvěrně známým materiálem. Paradoxně na horším zvuku, takže je mohla zahřát u srdce vlastně jen jedna jediná věc – viděli je a stáli od nich pouhých pár centimetrů! :( Trošku málo, co říkáte? Pomocnou ruku jejich snažení navíc nemohla podat ani projekce, bez níž se Ladytron obešli či technické vymoženosti postrádající světelný park. Žádný laser jako v případě Coldplay či Primal Scream, přestože by právě k té jejich muzice tolik pasoval, tu prostor nerozřezal. Oni jsou jednoduše v trochu jiném levelu a zároveň není tenhle sál na podobné hrátky stavěn. V té tmě by se vzhledem k barvě svých oděvů poměrně ztráceli a tak vše zachraňovaly pouze různobarevné PARky, k nimž se hlavně v závěru vystoupení přidala ještě čtyřlampová silně žhnoucí světla. I přesto, že turné mělo podpořit především poslední desku Velocifero, v průběhu večera se dostalo také na skladby, s nimiž si tenkrát tu dobrou pověst teprve pomalinku budovali. Z těch starších mě potěšila zvláště The Last One Standing a úvodní True Mathematics z alba Light & Magic, v níž Moira pokaždé zaujme svou rodnou a pro nás tolik exotickou bulharštinou. Každopádně jsem si v tu chvíli slíbil, že doma si je pro jistotu zopakuji, snad ta jiskra konečně přeskočí...

Mira Aroyo

Od Ladytron breakdance rozhodně nečekejte!

Fandové mohli také zapomenout na divokou show – ne, nestavěli se na hlavu, nedělali roznožky, na to byl celý ansámbl až příliš statický a Mira se rozvášnila teprve až při energické Fighting In Built Up Areas. Tohle už byl vyloženě scénický tanec a po pódiu poskakovala, až jí lokny vlály, divoce se hýbala do stran a vypadala tak ještě tajemněji a strašidelněji než dosud. Osobně mě potěšili se zařazením téměř goldfrappovských pecek Ghosts či zmíněné Seventeen, bohužel všechno jednou musí skončit a oni už vyhrávali přes hodinku... I přesto, že jsem se nechtěl dále trápit, na přídavky jsem si počkal, vždyť tu ještě spousta jejich hitů nezazněla, tak na které z nich se ještě dostane? Po třech minutách byli zpět, Mira se tentokrát blýskla s předělávkou bulharské kapely osmdesátých let The Crickets a Kletva v té její rodné řeči prostě zaznít musela. Tak ještě možná až příliš hlasitou Burning Up a pak rychle do šatny, abych se o svou bundu nemusel prát s davem, který i tentokrát malý bar Lucerny bez potíží zaplnil. Závěrečnou hitovku Destroy Everything You Touch jsem si (uf, málem bych napsal své oblíbené vychutnal) vytrpěl už na balkónu, kde byl zvuk ještě příšernější než dole, smekl rádiovku před výkonem bubeníka a pak už jen pozoroval technika, jenž vytrhával kabely z těch kouzelných mašinek a zároveň odháněl návštěvníky, kteří se skoro po hlavě vrhali na přilepené setlisty pro pražskou zastávku...

Reuben Wu

Proč? A hlavně kdy?

K dalšímu přídavku už bohu (žel nebo dík) nedošlo... Vlastně ano, ale ta následující skladba od Ladytron už pocházela z CDčka a The Fakes s ní odstartovali závěrečný set, který poslouží k tomu, aby si teď všichni mohli poplakat. Bylo pár minut po tři čtvrtě na jedenáct a já jsem zcela dobrovolně vzal nohy na ramena. A celé tři dlouhé dny si pak lámal hlavu s tím, co se asi tak mohlo stát a zda to pražské vystoupení, na něž jsme tu tak netrpělivě čekali, britské formaci spíše neublížilo. :( Vozí oni sebou snad nahluchlého či neschopného zvukaře? Přišla Praha o další báječný sál, v němž už proběhlo tolik vydařených koncertů? Má zdejší aparatura jednoduše naběháno a teď se čeká na novou, aniž by s tímhle faktem byl silný promotér seznámen? Agentura D Smack U je zlatým písmem podepsána také za těmi obrovskými festivaly u Tábora. Dočkáme se snad nápravy v příštím roce a užijeme si Ladytron konečně na pořádném zvuku a tentokrát i pod širým nebem? Přimlouvám se, i když chápu, že teď se bude zřejmě čekat zase na novou desku. Vydržíme to vůbec? Já jsem si pro jistotu zakázal do té doby se na cokoliv těšit, takhle to totiž potom dopadá...





Video: Ladytron - Kletva + Burning Up

foto: MHD mhd@techno.cz, Vítek hofer@fo.cz