Report z koncertu Coldplay od Myclicka

Těsně - už to vypadalo, že bude muset Mohamed k hoře... :)

Posledních pár let jen spokojeně odškrtávám své splněné sny – vidět a slyšet ty, které mám tolik rád jen pouhých pár metrů od sebe. Ty mety jsou přitom již velmi dlouho čtyři – Spirit Catcher, George Michael, Coldplay a Prince a až na umělce malého vzrůstem, velkého však nadáním i katalogem s diskografií, po pondělní show teď poslušně hlásím: "Splněno!" I v tomto případě šlo o čekání delší, které se ostatně vzhledem k okolnostem dá pochopit. Pár jedinců, kteří si u nás před lety užívali album Parachutes od nějakých britských nováčků, by koncert nezaplatilo a bohužel ani o pár let později už slušná fanouškovská obec, která vznikla na základě značné rotace jejich singlu Clocks v éteru všech možných rádií. Čekalo se tedy na novou desku a s ní i na nové turné, teprve potom začali kout u Live Nation železo, dokud bylo ještě žhavé. V první řadě tedy díky za tu odvahu! Několik kamiónů s výmluvnými nápisy Stage Truck v pondělí přes den ochotně pózovalo přímo na parkovišti pro autobusy městské hromadné dopravy, bylo tedy už dopředu jisté, že také tato show bude výpravná. A já u ní chtěl být hned od začátku a ne jako v případě Cut Chemista, předskokana Shakiry, o němž jsem si mohl jen nechat vyprávět. Jenže zase pozdě!

Nejsou nakonec ti Coldplay z Mexika?

Jednou provždy si musím zapamatovat, že čas uvedený na plakátech neznamená  v tomto případě dobu, kdy se těch mnoho bran otevře, nýbrž startovní výstřel pro ty, kteří mají patřičně atmosféru nažhavit. Ve tři čtvrtě na devět jsem byl tedy svědkem už jen hlubokého úklonu americké čtveřice Albert Hammond Jr., která s Coldplay právě brázdí Evropu a jejich následného odchodu s kytarami v rukou do zákulisí. Normálně se ke mně otočili zády - ach jaká smůla mě to provází! :( Z toho pohledu kolem dokola se mi málem zatočila hlava i podlomila kolena – byl naprosto impozantní. Všude někdo seděl, všude někdo stál, zbývalo opravdu už jen pár volných míst pro ty, kteří dorazí ještě později než já. Prozatím bylo publikum velmi krotké, po půlhodině však trpělivost docházela. Čekali byste zoufalé a hysterické pokřiky, které by ty vzadu měly vyprovokovat k činům tak jako obvykle? Já také, takhle to znám důvěrně z klubů, v halách však zřejmě frčí mexické vlny – ten krásný efekt, jenž vznikne pouze tehdy, když se jedna z řad vztyčí a druhá zase usedne. Vy, kteří jste se do ní zapojili, máte můj obdiv – vím naprosto přesně, že po tak náročném pracovním dnu by mě k podobnému tělocviku přemluvil opravdu jen málokdo. :) Ale pravda pravdoucí – slušelo vám to takhle zespodu! Ani tentokrát se však Coldplay vyprovokovat nenechali a ještě nás všechny maličko napínali – teprve v půl desáté část světel na ochozech pohasla a tím kulatým monstrem se právě ozval první bojový pokřik.

Johann Strauss feat. Coldplay – jen kousek od Vltavy s modrým Dunajem...

Ten druhý a o poznání silnější halu zaplnil těsně poté, co dozněly ty nádherné fanfáry valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse, v nichž všichni fanoušci vytvořili tleskáním rytmický podklad. Panečku, to bylo intro - kdopak jim ho asi vymyslel? Kdopak byl strůjcem této myšlenky? Tak a teď! Která bude ta první? Tak Life In Technicolor měla tu čest... Jsou tady a přesně takoví, jaké jsme je chtěli mít, tedy Chris Martin se zvonivou kytarou na krku a s hlasem, který se dá pouze s medem rovnat, hutné a nutné basy dodal Guy Berryman, rytmus udal Will Champion a Jonny Buckland se zase postaral, aby ve hře na kytaru ten milý Chris neosiřel. Nádherný start vystoupení, v němž se zřejmě ty největší hitovky nikam schovávat nebudou! Vždyť už po deseti minutách mířila vstříc těm tisícům lidí skladba Violet Hill následována tou zaručeně nejznámější – Clocks. Tak takhle odkrýt všechny karty hned na začátku? Bude vlastně nějaký prostor pro překvápka? Tohle se mi teď honilo hlavou, když mě ta lehce nalomená hymna tak snadno rozhýbala pod palbou laserových paprsků. Nezůstaly tu snad po sobotní návštěvě Paula van Dyka? Na překvapení však bude jistě času dost, teď jsme se hlavně všichni museli nějak vyrovnat s faktem, že oni k nám skutečně dorazili a že je slyšíme na vlastní uši a vidíme na vlastní oči. A i na ty úplně vzadu se přitom myslelo... Že se Chris Martin rozhodně nefláká a je v plném nasazení i s onou naběhlou žílou na krku, to vše bylo k vidění na dvou velkých plátnech visících ze stropu.

Video: Coldplay – The Hardest Part

Máte to daleko? Pak nezírejte dopředu, ale zakloňte hlavu!

Projekci za nimi totiž nahradil ten téměř živý obraz Svoboda vede lid na barikády, který posloužil jako obal jejich letošního alba Viva La Vida Or Death And All His Friends. To ovšem nebylo všechno – stejně jako v případě vystoupení islandských Sigur Rós se náhle spustilo ze stropu také pět lampiónů nebo chcete-li spíše pět bílých koulí. U Coldplay šli však ještě dál a tuhle pětici plus tu obrovskou ve středu haly technici v průběhu show roztáčeli různou rychlostí, promítali na ně texturu, která jakoby zobrazovala kontinenty naší matičky Země. Také v tomto případě měnila tělesa odstíny a k tomu všemu sloužila jako další projekční plátna. Takže jednou záběr na Chrise, pak rychle střih na bubeníka Willa - evidentně je díky převratným technickým novinkám stále co vymýšlet a stále na nás ještě čekají nové nápady, což kvituji. I přesto, že onen obraz od mistra Delacroixe je pro Coldplay i po tolika letech z hlediska prodejnosti nového alba opět velmi důležitý, nezůstalo jen u něho a také zde jsme mohli po čase ocenit další plátno či jiný slušivý vizuál. Na tom obrovském pódiu se pouhé čtyři postavičky poměrně ztrácely a tak se tu kromě rekvizity ve formě stařičké televize snadno našel prostor i pro další drahocenné nářadí. Kytaristé si tak mohli své dlouhokrké nástroje často převlékat a Will při té, která dala jejich novému albu jméno, na střídačku tlouct do obrovského bubnu a zvonce. Ze stropu se teď pozvolna snášela sprška barevných nastříhaných papírků... Upozorňují snad na podzimní listí, kterého se dočkáme co nevidět? Ne, spíše na babí léto, jednalo se o motýlky!

Coldplay pro rok 2008? Tucka i country!

Coldplay však rozhodně nejsou jen o Chris Martinovi, jak hravě dokázali - také těm třem zbývajícím to obstojně zpívá! Chris sám přitom často odkládal kytaru, aby se mohl hrbit u starodávného a tak příjemně zvonivého pianina, ve svých dlouhých rukávech měl přitom schovaná ještě další esa. V jednom okamžiku se se svými kumpány shromáždil v pravé části pódia, aby takto semknuti s použitím elektronických padů přímo na místě vyrobili jakýsi megamix (neboli mash-up, jak pravil on) ze skladeb God Put A Smile Upon Your Face a Talk. Rozhodně příjemné oživení v té záplavě dalších a dalších hitů, vrcholem večera se však stal jejich hromadný útěk z pódia... Pro ty vzdálenější obyvatele tohoto svatostánku společnosti Sazka nastala po skladbě Lost! nepochopitelná pauza, ti nejblíže k pódiu však postupně otáčeli hlavami a pozorovali jejich záda. Ti čtyři se proběhli kolem tribun v levé části, poté vyskákali těch několik schodů nahoru a uvelebili se přímo mezi nadšenými diváky v dopředu rezervovaném prostoru, v němž odpočívaly další nástroje. Teď ještě nasvítit kuželem z reflektoru na druhé straně, aby nebyla osazenstvo haly zcela dezorientované a přímo tady si střihli unplugged tři písničky včetně téměř country vypalovačky Death Will Never Conquer, v níž Chris tentokrát exceloval s foukací harmonikou. Je vlastně nějaký nástroj, na který tento jednatřicetiletý umělec vyloženě neumí hrát?

Fix znamená opravit, uvést do rozpaků, zmást i upoutat pozornost! :)

S každou minutou koncertu nadšení publika přímou úměrou rostlo a jak je vzdělané, dokázalo několikrát s poctivě nadřenými texty, aniž by je nemusel příliš hecovat – to sami od sebe si chtěli zařvat všechny refrény těch známých skladeb. Na jednu z nich jsem se těšil celou tu dobu přeci jen o chloupek víc. To Politik v sobě skrývá ty dva nádherné protipóly – vražedné tempo i něhu zároveň a když se tyhle dva světy spolu potkávají a jako v sinusoidě (a vlastně i v životě) stále střídají, přáli byste si, aby byla tahle pecka nekonečná... Nezklamali, zařadili ji a i přes svou hlasovou indispozici se Chris s ne zrovna jednoduchým songem obstojně popral. "Open Up Your Eyes!" naléhal teď a já měl ty své stále dokořán a nechtěl přijít o sebemenší detail...  Také publikum jim už hodinu a půl viselo na rtech, velmi rádo spolupracovalo, vše si do mobilů natáčelo, bez dlouhého potlesku by však kapela z Londýna další kousky zřejmě nepřihodila. V okamžiku, kdy se scéna zabarvila do žluté, bylo rozhodnuto. Mohla by se teď prostorem nést jiná písnička než právě Yellow? Jasně, že mohla, ale oni si tenhle kanadský žertík odpustili. :) Tahle hitovka tu přeci musela zaznít a tohle byly ty jedinečné podmínky. Nadšení fanoušků nebralo konce a zdálo se, že zítra do Budapešti a pozítří do Vídně snad ani nedorazí. Jejich fandové je nechtěli pustit, ale nakonec se z toho sevření s úklonami po skladbě Fix ve čtvrt na dvanáct vymanili. Ta tu podruhé tak nějak zaznít musela, napoprvé ji totiž tahle čtveřice pokazila. :)

Video: Coldplay – 42

Kam s nimi příště? Na stadión?

Za těch pět let, co jsem tu na ně marně čekal, udělali Coldplay opravdu obrovský skok ve své kariéře... Tehdy jsem se obával, že by zahráli jen pro poloprázdnou Roxy, v pondělí jsem se o pár centimetrů místa pošťuchoval s tisíci fanoušky, kteří se jich nemohli nabažit. Co mají, co ostatní nemají? V první řadě silné melodie, které z hlavy marně dostáváte a pak Chrise Martina, kterému uvěříte i lež jako věž. Jak snadná cesta vzhůru, že? :) Mrzí mě jen, že si pořádající agentura nevzpomněla na české Coldplay v podobě Sunflower Caravan, těm třem šikulům bych jejich předskočení moc přál. Mají k nim velmi blízko a také oni jsou melodickými siláky s velkým potenciálem, jen toho Chrise ne a ne potkat. Bohužel už měla parťáka pro své turné kapela odklepnutého a kdo by se chtěl hádat? Navíc já bych o ně díky své dochvilnosti stejně přišel a nerad bych si chtěl něco vyčítat až do konce života. :) Tedy jindy a jinde! Teď už jen doufám, že se u nás sympatickému vokalistovi nepřitížilo a své dopředu naplánované turné Coldplay zvládnou na jedničku. Vzhledem k atmosféře, kterou jsme jim v pondělí vytvořili, na Prahu hned tak nezapomenou, tím jsme si zcela jist... 

22.9. 2008 Coldplay @ O2 Arena, Praha (setlist)

Life In Technicolor
Violet Hill
Clocks
In My Place
Speed Of Sound
Cemeteries Of London
Chinese Sleep Chant
42
Fix You
Strawberry Swing
God Put A Smile Upon Your Face / Talk
The Hardest Part
Postcards From Far Away
Viva La Vida
Lost!
The Scientist
Death Will Never Conquer
Viva La Vida (remix)
-------------------------------
Politik
Lovers In Japan
Death And All His Friends
-------------------------------
Yellow
Fix You       

foto: Karel Šanda