Report a fotky z Elektry s Justinem Robertsonem

Ten sobotní večer začínal dosti zvláštně. Vlastně jsem do Roxy utíkal z vydařené a stále nekončící narozeninové oslavy mé moc prima kámošky a tak laťka byla nastavena hodně vysoko. Usměvavě vyzdobené Roxy nechybělo vůbec nic z toho, co by měl správný mejdan obsahovat, tedy především dav spokojených lidí, který byl natěšený na Justina. Než se ale čas pro něj určený objevil na hodinách, vystřídali se za mašinkami Airto a také resident Orbith. Na Airta jsem schválně vyrazil dřív, protože jsem ho už dlouho neslyšel, ovšem nepočítal jsem s takovým hadem v prostoru šaten, ve kterém jsem nakonec strávil zbytky jeho setu. Orbitha jsem už ale absolvoval celého a spolu se mnou nenápadně zaplněný parket, který od barů sledovávaly desítky dalších přihlížejících, které čekaly na vhodnou chvíli k tanečnímu útoku. To netrvalo tak dlouho a Orbith jejich rozhodování uspíšil sadou groovy techno/electro desek, které tak nějak byly předurčené k tomu, aby na ně lidé pařili, než že byste v nich hledali nějaké intelektuální kouzlo.

Justin Robertson, kterém mu byl nejeden velký smajlík zavěšený ze stropu dolů v hlavním sále podobný, začal na minutu přesně a jak to tak bývá, zpočátku srazil atmosféru vygradovanou Orbithem trochu k zemi. Mají to ty světové hvězdy těžké, když chtějí dokázat plnohodnotný set se začátkem, vrcholem a závěrem a ne jen přidávat pod kotel. Jenže když začínají kolem jedné v noci a před nimi chtěj lidi také už pařit, není moc možností, jak to vymyslet jinak. Takže lidi se tak porůznu rozutekli, ale na parketu jich zůstalo dost na to, aby Justin neztratil svůj typický úsměv na tváři. Justina jsem měl vždy moc rád, protože uměl vzít houseovou muziku za ten správný konec a servírovat jí lidem zábavnou a přesto vysoce inteligentní formou. To platilo samozřejmě na jeho pravidelných nocích Bugged Out!, ale třeba také na předloňských Svojšicích nebo loňském Climaxu. Zdá se ale, že ani Justin neutekl současné módní vlně přidávat do houseu řadu dalších prvků, hlavě electra a acidu a zařadit se tak po bok desítce, no možná stovce dalších DJů, kteří tak trochu ztratili svojí tvář.

Je těžké rozhodnout, co je přirozený vývoj a co je módní záležitost, ale po poslechu Justinova posledního singlu Gyroskope, který se příliš nepovedl, bych sázel spíše na to druhé. Během celých dvou hodin svého setu tak Justin zásoboval reproduktory tracky s přemírou všech možných ingrediencí a přestože bylo vidět, že lidem právě tenhle způsob vůbec nevadí, já byl na rozpacích. Vím že jde o party Electra, která to slůvko má už v názvu, ale také vím, že šlo o Justina Robertsona, který mě trochu zklamal laciností svého setu a od kterého si dám určitě na čas pauzu. Jenže od čeho má Roxy druhou stage, která tak přišla mnohokrát během Justinova hraní vhod. Na ní se od časných nočních hodin vystřídali postupně Diome, Maroš Glaubic a Face a právě posledně zmiňovaný mi chvíle před odchodem zpříjemnil nejvíce.

Z nějakého časového posunu si sobotní Roxy určitě hlavu nedělala. Já bohužel musel a tak Justin Robertson společně s Face byli tím posledním, koho jsem slyšel. Elektra byla vydařenou akcí, na které fungovalo vše, co mělo. Jen ten Justin mě osobně příliš nesedl a tak více než hraní samotné mně ze soboty utkvěl v paměti právě jeho kukuč s nezaměnitelným úsměvem.