Report z Doubledeckeru 14 v klubu Elam od Myclicka

Pánská jízda za pánskou dvojkou.

Něco vám řeknu už v úvodu - tenhle report bude maličko zaujatý... Belgické Spirit Catcher jsem objevil v roce 2004 zásluhou setu DJe Dioma, který do něho umístil track s názvem Voo Doo Knight a následně jsem těmhle dvěma šikulům dokonale propadl. Když jsem díky téměř každodennímu surfování po jejich webu objevil koncem února informaci o tom, že zahrají poslední březnový den u našich slovenských bratrů, bylo rozhodnuto. Dioma nebylo třeba dvakrát přemlouvat, navíc zde měl hrát také jeho kamarád Sirkir z obchodu s vinylu DJ33 a tak jsme si takto ve třech udělali pánskou jízdu a vyrazili do Blavy a mimo náš hlavní důvod také zkontrolovali, jak se vlastně paří na Slovensku. Takže: kartáček na zuby máme, mýdlo, ručník, čisté ponožky a spodní prádlo také, teď ještě vyměnit koruny za koruny, nezapomenout na pas a je to. Vzhůru na hranice!

Dvě patra, čtyři místa pro tanec - takový je Elam!

Ze Zličína jsme vyrazili v 16:20 a k silnici velmi přilnavá a také vzadu pohodlná Honda Civic nás bezpečně i s objížďkou kvůli zácpě do metropole Slovenska dovezla v půl deváté. Tedy řeknu vám, že pokud máte v Praze problém najít místo k parkování, pak si pište za uši, že bez Sherlocka Holmese se u našich sousedů nechytáte. Tím naším Sherlockem byl také v Elamu hrajicí Michal Mishek a s ním jsme konečně dali autu odfrknout a zároveň jsme nasytili své prázdné žaludky. Pizza 90,- a těstoviny 67,- (ke všemu slovenských korun) bylo potěšení především pro naše nákupy desek provětralé peněženky a díky Michalovi (já ti slíbil, že tě zmíním, chalan!) jsme také bez problémů našli klub Elam v areálu místních vysokých kolejí a to až nahoře na kopci. Ten pohled na celou Bratislavu s milióny světýlek bych vám přál zažít - kam se hrabe Strahov... Nebudeme se však kochat krásami velkoměsta, jsme tu za kulturou, vzhůru tedy do útrob Elamu! Samotný klub je řešen opravdu důmyslně a nabízí pro tamní party people vyžití hned ve dvou patrech a na celkem čtyřech místech, v nichž se také v případě párty Doubledecker hrál jiný styl. V tom spodním si mohli zařádit technaři, tedy v místě, které mi svým černočerným interiérem s bílými pruhy a množstvím UVček a blikajícím světlem obrovského stroboskopu připomínalo dřevní doby návštěv Technoklubu nad kinem Alfa. Zároveň jste se však po těchto schodech, na nichž byly nastříkány zelené a oranžové ornamenty tak, aby správně pod fialovými zářivkami vynikaly, dostali do příjemného baru s posezením, v němž budou právě Sirkir a Michal Mishek v průběhu večera točit deskami. Po odložení svých věcí jsme se vydali také na průzkum horního patra, kde bylo místo pro další dva taneční parkety.

Každý zvuk je slyšet, každé světlo vidět.

V tom menším a bohužel průchozím řádilo v tomto čase, tedy okolo desáté hodiny, přibližně deset milovníků zlámaných beatů, ten zadní floor byl naopak pro příznivce house music, Místo pro nás jako stvořené a jasný maják pro další návštěvu. Prostřednictvím Final Scratche tu právě gramofony dráždila polská, i v osobním životě si velmi blízká, dvojice Natasza & Oscarsix. Vítězem tohoto ping-pongového klání byl alespoň pro mě mohutný Oskar, každopádně oba hráli takovou houseovou škatulku, kterou tu v Praze už pěkných pár let nemáme šanci slýchat, tedy produkci, jež se vaří především v kuchyních západního pobřeží Spojených států, tempem poměrně nakopnutou a s plejádou zajímavých hlasových samplů. Snad za to mohl ten výtečný dynamický zvuk, že jsme se zakrátko přidali k prvním poskakujícím jedincům a začali se vlnit spolu s nimi. Michal nám při pizze nelhal - v předprodeji bylo udáno sedm stovek lístků, chodí se prý kolem půlnoci a těšit se máme na několik tisíc lidí. Do puntíku splněno vše... Holt žádní zelenáči - s roční pauzou šlo už o čtrnáctý Doubledecker v pořadí! Především v sále pro milovníky house music si nešlo nevšimnout vybavení, které organizátoři skutečně nepodcenili ani náhodou. Kromě zmiňovaného zvukového zázemí nechyběl několika paprskový zelený laser, činily se různé světelné efekty, těžká mlha vyplnila každý centimetr sálu bez toho, abyste se snad rozkašlali a i když na projekce za DJem už nezbylo místo, tentokrát byly barevné koláže nejrůznějších tvarů promítány na dvě plátna po stranách této obdélníkové místnosti.

S cigaretou na parket? Zbláznil jsi se?

Že Slováci tančí tak, jako by to mělo být naposledy, jsme si mohli všimnout na každém kroku. Tolik prohnutých těl, tolik roztančených škrpálů, rytmických úkroků, zdvižených rukou a extatických výkřiků jsem viděl naposledy před dvěma lety v Boby Centru na Apokalypse. Ten, kdo si na chvilku sedl, ten byl jednoduše divný. Takže i my jsme byli několikrát dotazováni neznámými spolutanečníky, co že se to děje, proč nás to nebaví a proč tedy netancujeme? Holt jiný kraj, jiný mrav. Nutno podotknout, že i prostorů k posezení mají v Elamu hodně. A navíc pro nekuřáky! Kuřáci tu byli tentokrát poměrně diskriminováni... V sále, který patřil house music, visely cedule s prosbou, abychom nefajčili a až na výjimky byly také dodržovány. Další překvapení nás čekalo na baru - zapomeňte na kelímky, jako je tomu u nás. Každý z toho tisícihlavého davu dostal svůj míchaný drink do skleničky. Přitom nikde jste nespatřili jediný střep a příjemná obsluha se v obrovském nasazení starala o to, aby mohla sklenička opět změnit majitele. Cestou z Prahy jsem přemýšlel, zda mě vůbec budou slovenské energy drinky dostatečně nakopávat, ale logo s červeným býkem bylo úplně všude a tak jsem rád sklouznul k energii již osvědčené. Pokud vás zajímají ceny, pak vězte, že "křídla" si na Slovensku pořídíte za 69 tamních korun, vodku + podlouhlou stříbrnou konzervičku za 119 slovenských kaček. To, že u těchto občerstvovacích stanovišť chyběly drobné na vrácení mě už nepřekvapilo a nechal jsem tento kolorit tímto koloritem... Přestože jsem DJi Orbithovi, který si to do Bratislavy přisvištěl plný nadšení rovnou z párty Vibrations, slíbil, že si jeho set poslechnu, odvahu jsem nakonec nenašel. Mezi těmi vychrtlými dětmi ve zvonáčích, s blikajícími dudlíky v puse a s pestrobarevnými lighsticky jsem si připadal spíše jako třídní dozor. Raději se tedy Aleši sejdeme na nějaké té Elektře - pardon!

Kam se člověk podívá, všude samý profík!

Spirit Catcher už měli nástroje, respektive elektronické vymoženosti na pódiu nachystány, ale vše vypukne teprve až v půl druhé. Většinu času jsem tedy trávil ve zmiňovaném prostoru spodního baru, kde před Sirkirem předskakovali místní C.O.D.E. a Andrej Čapek. Po pravdě řečeno, ti kluci mohou být rádi, že žijí tam, kde žijí. Vždyť, kde byste si kromě Divadelního baru Paláce Akropolis mohli poslechnout set poskládaný z nu-jazzu, funky a broken beatu? A ty mixy! Přesto, že se jednalo o velmi komplikovaný materiál, v němž se neustále něco dělo a zvuky se často neplánovaně přelévaly, byli chlapci přesnější, než ty pověstné švýcarské hodinky. Scratchovali s ledovým klidem, zvuk těch placek byl přímo omamující a jak za gramofony, tak na parketu si tuhle nádhernou koláž užívali ti, kterým bylo kolem pětadvaceti let. No řekněte mi, kde v Praze můžete takovýto "přírodní úkaz" vlastně potkat? Co se týče aparátu, tak i přesto, že se jednalo o místnost, kam se dokázalo vměstnat pouze kolem padesátky lidí, ozvučení bylo na Nobelovu cenu v rubrice Nejčistší a nejdynamičtější zvuk. Člověk se opravdu pár kilometrů za hranicemi nestačí divit... Hodinu a čtvrt po půlnoci už však ukazují mé nešvýcarské hodinky, takže vzhůru  na houseový parket, ať o ty belgické profíky nepřijdeme! K prasknutí naplněný sál mezitím bavil DJ Mersey a publikum měl tedy pevně v hrsti. Do zvukově i stylově barevného setu se náhle parketem prodírají oni! Konečně... Tak tohle jsou ti Spirit Catcher! Ten s culíkem bude Thomas Sohet, ten rozčepýřený Jean Vanesse, konečně je poznávám tváří v tvář. Teprve si své nádobíčko rozbalují, nasazují sluchátka, otevírají notebook, startují programy - hm, to nevypadá na dodržení line-upu. Působí neuvěřitelně klidně a vyrovnaně, přesto nakonec Mersey hraje další půlhodinku, v níž vyniká téměř pro Ibizu vyladěná a se smyslným piánem podbarvená Swimming Places, kterou má na svědomí Julien Jabre či Fever od Sarah Vaughan v remixu Adama Freelanda. Ta ovšem Merseymu dohrála neplánovaně až úplně do konce. :) Mezitím obdivuji pevné nervy těch dvou - já mít tak drahé zařízení dvacet centimetrů od lidí na parketu, či aby mi u kláves pózoval pro fotografa kdejaký rozdováděný clubber, asi bych vyskočil z kůže! Merseymu před druhou hodinou doznívá poslední deska a...

Spirit Catcher live aneb jeden splněný sen...

A my se noříme do půl minuty ticha. Něco je špatně. Hýbe se s kabely, hledá se chyba a... A je to tady! Intro skladby Knight Rider s hláškami Shake That Thing a L.O.V.E. startuje z ticha před bouří a ta bouře opravdu začíná. Klávesy zaměstnává Thomas a kouzlí na ně vždy ty krátké a vysoké tóny, které pískají a vržou zároveň a přitom mají ten "moogovsky" rozkolísaný zvuk. Je to přesně to, co dělá Spirit Catcher Spirit Catcher, tedy i s těmi osmdesátkovými rejstříky, které lidi teď tolik baví. Řve se neustále, všichni reagují na Thomasovy exhibice a ten se zase s nekonečným úsměvem na tváři, v němž i takhle na dálku vynikají velké bílé zuby, činí a s každým úhozem se ještě zvládá vlnit do rytmu a ve volném čase tleskat, či publikum hecovat k ještě hlasitějšímu vřeštění. V průběhu večera jsou nám tak naservírovány třeba klenoty Viper Vapour pod jejich dalším převlekem Only Freak, Code Breaker, či vlastní verze Mega Bit Me, kterou v originále napsali Offshore Funk. Tyto tracky oba občas zahrají v odlišných verzích, zdobí je různými echy, samply a perkusivním dováděním. Poněkud mě překvapuje do setu zařazená Headliner v Live Breaker mixu, kterou jsem si od téhle dvojky příliš neoblíbil, naopak jsem vděčný za Dirty Circuit, jejíž plochy vás tak snadno na tomto aparátu obejmou. I když je pro mě zvuk přeci jen poměrně nahlas (a proklínám se, že jsem zapomněl špunty), dobrovolně jsem si vybral ze dvou možností: vidět je vs. přijít o ucho, tu druhou variantu. To bych si totiž asi opravdu neodpustil! V závěru vystoupení se zelený laser mění na modrý a prožít si tak tohle zvukové pohlazení pod širým nebem, zřejmě byste mě ráno našli s hlavou položenou na nějakém nadýchaném obláčku, kterak putuji po azurové obloze. Tohle bylo zkrátka do extáze bez extáze! Také Voo Doo Knight dostala ještě slušivější kabátek a ti dva nás nenechali vydechnout! Tedy nechali, ale až po své hodinové strhující show, v jejímž závěru představili zatím nevydanou a jednoznačně Detroitem ovlivněnou Placid Corporation. Po ní už se nám do úplného ticha klaní, děkují a podávají si s lidmi ruce - opravdu parádní výkon!

Tančí se všude, tančí se na vše!

Nastupující Martin Haberland nechává chvilku pány, aby si užili aplaus slovenského davu a krátce nato už mačká tlačítko start na gramofonu. My však musíme s Diomem za Sirkirem. Zřejmě by nám neodpustil, že jsme jeho set neslyšeli. :) Míjíme tak D Bridge z Bad Company na rozjetém drum´n´bassovém pódiu, ale my si spíš potřebujeme vydechnout po hodinovém protahování kancelářských těl a Darren přitom řádně přikládá pod kotel. Sirkir tu mezitím spodní bar celý roztančil. Vzduchem létají kromě jiného i osvědčené fláky jako Remember Me od Blue Boy, Groove Is In The Heart od Deee-Lite, či Hoping od Louie Austena v remixu Matthew Herberta, všichni se dobře baví a zajímavé je, že pár lidí celou Doubledecker párty strávilo právě zde. Kolem čtvrté hodiny si sluchátkového jacka se Sirkirem mění náš průvodce Michal Mishek a vzhledem k tomu, že už toho máme plné kecky a čeká nás ještě cesta do Brna za ubytováním na studentských kolejích, volíme ústup a po chvilce už jen máváme Elamu na rozloučenou...

Chybějící dálniční známka = snadný způsob obživy!

Toužíte-li po změně, rozhodně vám Slovensko po absolvování pátečního výletu musím doporučit. Opravdu to tu žije, potkáváte příjemné lidi a v muzice jsou ti místní nadčasoví. Jedinou vadou na kráse byl slovenský celník, který si díky naší chybějící dálniční známce při cestě k nám domů obohatil svůj rozpočet o pět set slovenských korun. Kolikrát za noc tuhle transakci se zapomětlivými Čechy asi provedl? Nevadí, živé vystoupení Spirit Catcher bych vyvážil snad i zlatem! Ostatně posuďte sami: set, který ti dva odehráli před týdnem ve Španělsku, byl s tím slovenským totožný. Příjemný poslech!

foto: boccacio@gregi.net
        diome@vivacity.cz